Edrest: Začátek Hry✔

49.Kapitola

“Přišlo mi to jako věčnost, co jsem ti vstoupila do snu… aaah, škoda, že ses musela probudit. Mohly jsme si více pohrát.” olízla čepel svého nože a přitom mě propalovala svýma šílenýma očima bez bělma. Otřásla jsem se odporem a pokusila se znovu postavit, ale tentokrát opatrněji. Ta noha mě bolela jako čert, jenže jestli nechci zemřít budu se muset Eyvie postavit čelem.
“Mě by ani nevadilo tě už nikdy nespatřit.” řekla jsem poněkud roztřeseným hlasem, ale stále pevně a pořádně jsem sevřela jílec svého meče.
Rozčilením zkroutila tvář do podivné grimasy a uchechtla se, než udělala první pomalý krok blíž ke mě a po něm další a další.
“Myslíš, že mě to nějak těší? Že mne baví se za tebou honit? Jenže po tom, co jsem tě našla.. po tom, co jsi mi ukradla…” její hlas byl čím dál tím tišší, i když byla stále blíž a blíž. Měla jsem pomalu problém ji rozumět. Navíc začala mluvit z cesty. Jednotlivé věty na sebe nenavazovaly nebo dokonce i slova. Jednu chvíli mluvila o tom, že mě nesnáší a pak najednou cosi o matce.
Když byla ode mne sotva dva metry, pozvedla jsem čepel svého meče a namířila ji hrotem na hruď. Zastavila se a vrhla na mne výsměšný pohled.
“Mluvíš trochu z cesty, nemyslíš Eyvie?” zamračila jsem se na ni.
“Ani ne,” hlesla tiše a protáhla svůj úsměv do nepřirozeného tvaru. Oba snad ani nebyla člověk, ale jedna z… těch potvor… Je možné, že byla nakažena jedem zoretů? “Můj drahý strážce, snad mne nechceš probodnout tímhle párátkem. Umím vytvořit lepší zbraně, jak ty!” zavrčela a její nůž začal podivně pobublávat a měnit tvar. Ostří se prodloužilo a trochu zahlo, jeho temný povrch vrhl stín na její tvář, když její ruku obalil samet utkaný snad z nekonečné bezměsíčné noci a jak koruna zdobil jílec temný měsíc.
“C-co to…?” hlas se mi zadrhl v hrdle. Bylo mi to nějak povědomé, celé to její kouzlo i ten meč. Znovu protáhla tvář v nepřirozené grimase.
“Tohle je moje Crescendo, měsíční čepel v její temné kráse. Líbí?” uchechtla se a vystavila mi svou zbraň na obdiv.
“Měsíční…?”
“Ano, měsíční.” udělala drobný krok směrem ke mě a přitom máchla mečem do prázdného prostoru. “A teď mi to vrátíš, všechno…!!” odrazila se od země a lehkým švihem odklonila můj meč z dosahu jejího těla. Pokud bych rychle nezareagovala a nevytvořila štít, tak už mi z těla čouhá rukojeť černé dýky.
“Vůbec netuším, co po mě chceš?!” křikla jsem a mečem odrazila další její výpad. Místo odpovědi jen roztáhla rty v žraločím úsměvu a začala mě zasypávat jednou ranou za druhou. Útočila jak zběsilá. Bez přestávky mě nutila couvat a vytvářet nové a nové štíty, které stále ničila vždy jedním úderem. Bylo to skoro jakoby si se mnou pouze hrála, zkoušela co všechno vydržím. Jako kočka, co nahání nebohou myšku a tou myší jsem zde bohužel já.
Čepel jejího meče vždy lehce prosvištěla vzduchem a v rychlosti skouzla po ostří mého meče, jehož záře začala pomalu pohasínat. I kdybych chtěla použít nějaké kouzlo nestihla bych ho použít dřív, než by ze mě udělala dva. Její rychlost, její síla… není možné, aby se jí někdo jako já, bez zkušeností a vhodných schopností, mohl rovnat. Není šance, že bych vyhrála.
Náhle přestala útočit, uskočila o pár metrů zpět a nechala svůj meč zmizet. Začala si přitom i šeptat něco o tom, že zabít mě Cresendem by bylo až příliš dobré a v jejích rukou se objevily temné energetické koule. Nechala je bez jakéhokoli tvaru a odrazila se k dalšímu prudkému útoku, který jsem tentokrát nedokázala tak úplně vykrýt.
Bolavý kotník zaprotestoval hned, jak jsem na něj došlápla, když Eyvie jedinou ranou zničila můj meč i štít a ploskou dlaně mě udeřila do hrudi, druhou rukou chytila moji paži a silou svého prudkého výpadu mě povalila na zem. Pulzující bolest v noze se tak teď nedala srovnávat s pálivou bolestí plic, z kterých byl násilně vyražen vzduch. A to nemluvě o zádech, které už toho dnes taky dosti zažily.
Silná bolest mi na malou chvíli zamlžila vidění i mysl, než mě ledové prsty přivedly zpět do reality a donutily mě se zřejmě naposledy sípavě nadechnout. Dlouhé prsty s ostrými nehty mi sevřely hrdlo (znovu) a její temné oči zářily šíleným nadšením.
“Vrať mi to, vrať mi to!! Dej mi všechno zpět!!!” řvala a přitom můj obličej pokropila slinami.
Jak ve zpomaleném filmu jsem přiměla své ruce k pohybu. Drápala jsem, snažila se její ruce odtrhnout od svého krku, kopat, ale nic nepomáhalo a mé tělo bylo čím dál tím slabší a slabší.
Tak tahle umřu? Rukama nějaké šílené ženské, která mě očividně nesnáší a to jí ani neznám, natož ona mne. Umřu takřka u konce své cesty, uprostřed nějaké divné, hloupé hry… ale stejně tak je možné, že se pak probudím ve své posteli na koleji v Praze a zjistím, že tohle všechno byl jen divný sen. Blue, Mindie… Miriel. Ah, Miriel, kam ta zmizela? Všechno se událo tak rychle, že jsem ji úplně ztratila ze zřetele. Snad je v pořádku. Doufám, že šla s Auris a Miho…
Síla, která mi svírala hrdlo ze mě pomalu, ale jistě vymačkávala život. Tolik potřebný kyslík mi začal docela chybět a bylo naprosto fuk že tlak jejich prstů by mi mohl kdykoli rozdrtit hrtan, hlavně kdybych se mohla alespoň trochu nadechnout.
Zaryla jsem nehty do jejich ruk, z posledních sil, i když moje oči začaly vypovídat službu. Jakoby svět zšedl a zároveň ho zaplnily velké barevné skvrny. Tak taková je smrt… ? Zavřela jsem oči a bezděčně se hodlala oddala vše pohlcující tmě… když náhle tlak na mém krku polevil a stejně tak i váha jejího těla, které na mě do té doby sedělo.
Konečně jsem se mohla nadechnout, i když to nebylo bezbolestně. Sípavě jsem se rozkašlala, a přitom si ztěžka sedla a ignorovala bolest v zádech. Teď pro mě bylo důležité dostat kyslík do plic.
“Pomalu,” někdo jemně položil ruku na mé rameno, “Kdo to sakra byl?” Dean. Tohle byl rozhodně Deanův hlas. On mě zachránil?

(Tak málem jsem ji zabila... ale to bych se ptal nedostala ke konci, který chci. Dean jako zachránce, kdo by pak nechtěl zachránit? Již brzy se na scéně objeví další postava a určitě váspřekvapí, kdo to bude...
Děkuji za komentáře i vote

Vaše Sayu-chan~)