Edrest: Začátek Hry✔

20.Kapitola

"Kam jsi mi tak najdou zmizela?!" obořila se na mně Miriel, když se trochu uklidnila. Celou dobu si o mne zřejmě dělala starosti a já přitom ani nevím, kde nebo kdy jsem ji ztratila. Možná za to mohla ta Eyvie, byla tu vůbec? Nezdálo se mi to celé nakonec? Její dech na mně kůži i to ostří, všechno to bylo až moc živé. Mimoděk jsem si rukou sáhla na krk. Ne, ona tady rozhodně byla! Jenom použila nějaké podivné kouzlo.
"Trošku jsem se ztratila." zalhala jsem. Teď není potřeba ji ještě více děsit, už tak se o mě hodně bála. Ale doufám, že si pamatuje, kam jsem odhodila vak. Já nemám ani ponětí, kdy jsem přestala vnímat tu váhu na svých zádech. Každopádně si teď utřela slzy a věnovala mi lehce naštvaný kukuč.
"Víš, jak jsem se o tebe bála?! Tohle mi nemůžeš dělat!" spustila učitelským tónem a znovu mě objala. No, spíše se mi pořádně natiskla na tvář.
"To je hezké pouto mezi průvodcem a novickou." až teď mi došlo, jak klidný a medový hlas má Solomon. Stačilo jedno vlídné slovo a všichni mu hned věnovali pozornost. Dokonce by mne i uklidnil, nebýt toho, že místo jeho milé tváře jsem viděla tu mrtvolnou grimasu, upínající svůj vyhaslý pohled přímo na mně. Chudák můj žaludek se schoulil do klubíčka a bolestivě si postěžoval.
"Kdo jsi zase ty?" chtěla vědět Miriel, která ho začala oblétávat kolem dokola. Pohledem jsem zabloudila k Deanovi. Byl naštvaný a to hodně. Pevně tiskl ruce v pěsti, až jsem se bála, že po Solomonovi vyjede. Podle všeho se znají a nemají se asi moc v lásce.
"Jsem Solomon, rytíř na 5 levlu." řekl hrdě, "A kamarád tady Deana." dodal s širokým úsměvem.
"Tak hele, my nejsem žádní kamarádi!" okřikl ho a namířil mu hrot svého meče (který tasil opravdu rychle) na krk.
"Od kdy?" zeptal se Solomon naprosto klidně.
"Ty víš od kdy." odpověděl mu Dean. Atmosféra by šla krájet příborovým nožem a nabírat na vidličku. Ti dva jen hodnou chvíli stáli a upřeně zírali jeden na druhého. Miriel raději dolétla ke mě.
"Vypadají jako dva vlci bojující o území." ozvala se za mnou Blue.
"Jo..." vyšlo mi z úst tiše. Nešlo jinak, než s ní souhlasit. Z hloučku lidí ve zdroji se oddělil hnědovlasý mladík s modrým pláštěm a neurčitým výrazem ve tváři. Skoro jako by byl znuděný světem.
"Všechna monstra jsou pobita, Solomone." ohlásil, naprosto ignorujíc fakt, že na Solomona někdo míří hrot meče. "Zdravím Deane." stočil pohled na jmenovaného. On se tu snad zná s každým.
"Zdá se, že tu máš dosti přátel, Deane." Blue došla až k němu a poplácala ho po zádech. Vrhl na ní nepříjemný pohled plný blesků.
"To nejsou-"
"To je fuk. Teď je důležité někam zapadnout, umít se, najíst a pořádně si odpočinout. Po té cestě a tomhle boji to bude více jak zasloužené." utnula ho v půli věty.
"Maličkost, pojďte za mnou." pobídl nás Solomon. Tohle bude trochu oříšek. Jsem takřka na dně se silami, ještě o něco míň a už spím.
"Můžeš chodit?" natáhl je mě ruku Dean. Lehce jsem zrudla zahanbením. Jak mu říct, že jsem to přehnala a nejraději bych se nechala ukolébat v náruči spánku? Ale dřív, než mě napadla vhodná slova, tak jsem skončila v něčí teplé náruči. Vzhlédla jsem a spatřila sladký úsměv a modré oči Solomona, který si nebral servítky a prostě mě z té země zvedl. Rajče by bledlo závistí, protože jsem určitě byla nádherně červená.
"J- já... m-můžu jít sama." vykoktala jsem ze sebe. No, bezva. Teď vypadám jak nějaká husa, které se podlomí kolena, když vidí hezkého kluka. Kdyby tu ovšem nebyl stále ten stín snu. Mít nějaké síly, tak zvracím. Díky bohu, že jsem tak vysílená.
"To si nemyslím." odbyl mne s úsměvem a vyrazil vpřed. Ještě jsem stihla zaznamenat Deanův výraz, co říkal, že Solomona zřejmě zabije a pak mě pomalu uspaly blonďákovy kroky i tichý tlukot srdce v jeho hrudi, o kterou jsem se opírala hlavou.

Dlouhý klidný bezesný spánek narušila až velká rána. Jakoby někdo boural zeď kladivem a pak další a další. Otevřela jsem oči a chvíli pozorovala vysoký strop nade mnou, jak z něj v otřesech padá prach a omítka. To se někdo zbláznil, ne?
"Oh, konečně ses vzbudila!" vykřikla Miriel. Její hlas si nejde jen tak splést. Zvedla jsem se do sedu, když mi přistála zase na tváři. Pak ale slítla do mého klína.
"V tom hluku se ani moc nedá spát."
"Eh, až do teď ti to nevadilo." její slova mě trochu zarazila.
"Jak dlouho jsem vůbec spala?" tahle otázka byla zřejmě na místě.
"Skoro tři dny." odpověděla mi Blue, která právě vešla do místnosti. Vcelku skromně zařízené, jak se tak dívám. Pouze postel, na které jsem seděla, noční stolek a jedna větší skříň. Nemluvě o depresivní šedé barvě zdí. Kde to sakra jsem?! A jakoto, že jsem spala tři dny.
"Musela jsi být hodně unavená a vysílená..." pípla tiše Miriel, skoro jakoby si myslela, že je to její vina.
"Jo, taky jsem použila hodně magie." pohladila jsem ji bříškem prstu po drobné hlavičce. S nadějí na ně upoutala svoje růžová kukadla.
"Co jsem viděla, tak sis v boji vedla skvěle." Blue usedla vedle mě na postel a podala mi brašny s věcmi. "Co tahle se podívat na tvůj status? Kolik zkušenosti ti zbývá do 2 levlu a jestli nepřibylo nové kouzlo."
"Bylo by fajn, kdybys uměla teleportační kouzlo." přidala se Miriel nadšeně. Tak jsem tedy sáhla do jedné z brašen a vytáhla svoji kartu charakteru. Čára zkušenosti byla takřka prázdná, zato nahoře pod mým jménem stálo "5 level."
"C-cože?!" nevěřícně jsem na to hleděla. Miriel mi vylétla na rameno a pořádně si přečetla, celou první stranu.
"Ty máš požehnání od samotné bohyně Anelis. Kdy jsi to stihla?" vyzvídala moje vílí průvodkyně a zároveň ukazovala na znak fialové hvězdy velké mého jména. Ten první sen, co se mi tu zdál.
"Že by to přeci jen nebyl sen..."

(Tak a je za námi 20 kapitol!!!! \^o^/ Nemluvě o krásném umístění #27 ve fantasy a takřka 1000 přečtení!!! Banzai~ moc děkuji mojí drazí čtenáři, bez bych ale nebyla tak daleko v příběhu, pokud bych ho vůbec psala. Takže další kapitola bude věnována vaším dotazům na naše hrdiny.
Děkuji moc za krásné komentáře i vote.

Vaše Sayu-chan~)