Edrest: Začátek Hry✔

18.Kapitola

Cesta dolů byla vážně pohodlnější a hlavně rychlejší, seč slunce už skoro došlo do půlky oblohy. A zrovna před vstupem do lesa se Miriel probrala. Líně mi vylezla na rameno a začala si česat svoje dlouhé blond vlasy. Tak teď jsem i kadeřnický salón.
"Dělo se něco zajímavého, když jsem spala?" vyslovila tu otázku mimoděk a tak nezaujatě, až jsem si myslela, že ji odpověď moc nezajímá.
"Nic moc, museli jsme bojovat jen s jedním monstrem." řekl znuděně Dean. Jakoby si přál, aby jich bylo více.
"Tomu říkám klidná cesta." zívla Miriel. Poslouchala ho vůbec? Myslím, že ne. No co, alespoň se nehádají. Ta si teď zaplétala vlasy do copu a Dean nám čistil cestu, která byla značně zarostlá. Tenhle les byl snad tou nejhorší částí cesty přes Vlčí průsmyk. Teda podle mě a kdoví na co ještě narazíme. Přeci jen z něj vyjdeme až tak k večeru, pokud budeme mít štěstí. Jinak do Trostu dojdeme až zítra k poledni. Snad to stihneme ještě dnes, nechci narazit už na žádné podivné monstrum.
Cesta ale bohužel ubíhala opravdu pomalu, i šnek by nás přeběhl. Vážně se to nedá trochu uspíšit? Do rukou mě bodaly různé větvičky a občas jsem i zakopla o kámen skrytý v trávě. Jeden by se na to už dávno vykašlal a obrátil se zpět, kdyby tam nebyla ta pláň plná odporných kreatur. Otřásla jsem se a raději pokračovala dál a nechala přírodu, aby mě mučila. Les by to byl hezkej. Plný života, krev sajících potvor a krásně zelený, hotová pastva pro oči. Dokonce jsem zahlédla i klobouk mushíka a zaslechla jejich poplašené syčení. A pak i něco, co se podobalo jelenovi, jen to mělo rohy jako kamzík a ke všemu obrostlé kytkama. Ale to nejdivnější na něm byl dlouhý ocas zakončený chocholkou. Vypadá tu nějaké zvíře normálně?
Asi po další hodině šnečího tempa, kdy mi Miriel usnula na rameni, jsem se už naštvala. Možná jsem trpělivá, ale tohle bylo nad moje síly. Ráda chodím rychlým, svižným tempem a ne jako lenochod, kterému se chce spát. Vřelo to ve mě vzteky, cítila jsem i jak na to reaguje moje magie. Její nárůst mě, ale nepřekvapil. Vlastně spíše potěšil. Plně automaticky jsem ji přijala a začala ji zpracovávat v rukách. Slabé výboje mi lechtaly konečky prstů a jemně zářily v šeru lesa. Dean se zmateně otočil, jakoby cítil, že se chystám použít magii a raději ustoupil. Chvíli to vypadalo, že mě bude chtít uklidnit, ale nestačil říct ani jediné slovo, když moje ruce prudce vystřelily vpřed a síla nastřádané energie vyčistila cestu. Budu tomu říkat vylepšená Očista.
"Jak...? Tos to nemohla udělat dřív?!" vyjekl Dean trochu naštvaně a hlavně naprosto překvapeně. Koukla jsem se nejdřív na svoje ruce, a pak na něj.
"Nevím, jen jsem se naštvala." pokrčila jsem rameny.
"No, tomu říkám silný emoce." objala mě kolem ramen Blue. Miriel jen šokovaně poletovala ve vzduchu a snažila se přijít na to, co se děje. To má za to, že mi spí na rameni. Navíc to muselo být hodně nepohodlné.
"Co se stalo s lesem? Nebyl náhodou před chvílí zarostlý?" prohlédla si cestu za námi i před námi. Rozdíl byl znát. Před námi krásně průchodná cesta a za námi hotová džungle.
"Za tu krásnou cestu, vděčíme tady Lie." řekla Blue a vyšla kupředu po uklizené cestičce a my ostatní ji následovali jako ocásky. Miriel mi přistála zase na rameni.
"Co jsi použila za kouzlo?" zeptala se zvědavě.
"Vlastně ani nevím." kéž bych věděla, bylo to čistě impulzivní a automatické. Vůbec mi přijde, že svoji magii ovládám intuitivně a... nevím jak to popsat. Jako bych ji už někdy používala, nebo alespoň některá kouzla.
"Škoda, že jsem to zaspala." zívla a věnovala mi široký úsměv.
"Zaspalas naprosto úžasnou šou." popíchl ji Dean. Okamžitě na něj vrhla vražedný pohled (zkuste si to představit, víla s vražedným pohledem, vím už to tu jednou bylo) a hodila po něm kus křídy. Proč zrovna kus křídy? Dean si asi říkal to samý, soudě podle jeho výrazu. A pak se začali znovu hádat. Trošku už jsem to čekala. S těžkým povzdechem jsem prostě šla dál, dokud mi v cestě nezabránila Blueina záda. Zmateně jsem zamrkala a hned na to se chytala za nos, na který zaútočil ostrý pach spáleného masa (neptejte se, jak tu vůni znám).
"Co se děje?" vysoukala jsem ze sebe otázku. Ten pach byl nesnesitelný a nedal se moc dobře odfiltrovat.
"Budou problémy," odpověděla prostě Blue.
"To vypadá na skupinku salamandrů." odtušil Dean. Naprosto klidně došel až k ohořelému stromu a dotkl se jeho kůry. "Ti útočí nejčastěji." dodal ještě. Salamandrů? To jak těch ještěrek? Asi ne, spíše to budou nějaké velké potvory jako ta psí věc.
"Takže Trost je pod útokem." konstatovala Blue s pohledem upřeným na mne. Nechápavě jsem ji pohled oplácela.
"Pokud půjdeme dál budeme se muset zúčastnit boje." Deanova slova mi nahnala husí kůži po těle. Vidina boje se mi nijak nezamlouvala, ale zase tvrdnout kvůli tomu o den více v lese...
"Když zabiju monstrum, vynese mi to zkušenosti, ne?" možná trochu hloupá otázka.
"Ehm, jistě. Ale nepočítej, že jich bude moc. Salamandři jsou maximálně 5 levlu, jen jich je vždy trochu moc." odpověděl mi Dean. Musel si myslet, že jsem naprosto blbá, i když se tvářil vcelku mile. Na tvrďáka.
"Takže tam jdeme," povzdechla si Blue a vyrazila vřed jako první. "Už to bude nějaká doba, co jsem bojovala proti početnější skupině." Její  úsměv jasně prozrazoval, jak moc je natěšená na boj. S jejím levlem se nedivím. Bude to pro ni hračka a obyvatelé Trostu ji určitě začnou uctívat, nebo něco podobného. Prostě pro ně bude hrdinkou.
"Jsi si jistá, že to zvládneš?" koukla na mně Miriel starostlivě.
"Musím věřit, že ano." usmála jsem se na ni.
"Drž se u mě, kdyby náhodou." řekl Dean s vážnou tváří.
"J-jo..." hlesla jsem tiše.
"Hee~ o co se to pokoušíš blbečku?!" a už zase byli v sobě. Alespoň před jistým bojem by mohli být ticho a hrát si na kamarády.

(Ti dva se budou věčně hádat... v příští kapitole salamandři, dvě nové postavy a jedna z nich je tak trochu naplánovaná. Ale musíme mít nějakého zloducha. Co myslíte povede se v boji Lie dobře???
Děkuji za vaše komentáře i vote.

Vaše Sayu-chan~)