Edrest: Začátek Hry✔

10.Kapitola

"Slib, že už to kouzlo nebudeš používat takhle bezmyšlenkovitě." začala na mě naléhat Mindie po tom, co si vyslechla všechno od Blue s Miriel. Ty dvě se pustily do vyprávění ještě dřív, než stihla donést židli z vedlejšího pokoje pro Deana. A teď mi kvůli tomu odmítala dát talíř s krásně vonícími karbanátky a kopou kouřících brambor. Sbíhaly se mi sliny, ale Mindie byla neodbytná, takže jsem neměla moc na vybranou. A abych byla upřímná, sama to kouzlo považuji za nevýhodné a vcelku i nebezpečné, hlavně když bude nepřátel více.
"O to se nemusíš bát." řekla jsem vážným tónem a natáhla ruce pro jídlo. S těžkým povzdechem mi podala talíř a sama si šla nabrat. S chutí jsem se pustila do měkkých brambor i šťavnatých karbanátků. Dean si ještě přidával a bylo vidět jak mu chutná. Asi vážně dlouho nejedl a určitě ne něco tak dobrého. Mindie umí dobře vařit. Maso okořeněné bylinkami ze zahrádky, s trochou soli a osmažené tak akorát dozlatova. Ani jeden z nich nebyl spálený či nedodělaný. Nemluvě o lahodných lehce máslových bramborách a zeleninové obloze. Kdyby se toho do mne vlezlo více, taky bych si přidala.
"Co kdybychom zítra vyrazily do Eriellu?" navrhla náhle Blue. V ústech mi zase málem zaskočilo sousto, dnes už podruhý.
"Ty chce jít se mnou?!" částečně mě to i potěšilo, ale taky překvapilo. Nečekala jsem její ochotu mne doprovázet na mojí cestě. Nemá snad svých starostí dost?
"Jasně," odvětila lehce dotčeně, "Snad jsi nečekala, že tě pustím samotnou." Těmihle slovy naštvala Miriel, která se okamžitě ozvala.
"Tak hele, ona nepůjde sama!" vykřikla a upozornila na svoji maličkost.
"Já vím, já vím." uklidnila ji Blue, "Jen jsem si říkala, že bych ji mohla cestou učit." dodala s úsměvem směrovaným na mě. No, mít učitele by se hodilo. Navíc, kdoví jak bude ta cesta nebezpečná. Neznám tu ani kout, nebo zvyky, a když mě bude doprovázet Miriel... ona je na některé věci, stále moc malá (tohle jí prosím neříkejte).
"To by bylo fajn." zmohla jsem se na slabé pousmání.
"A taky potřeba," zamumlal Dean mezi spousty, pak odložil příbor a očima přejel mezi mnou a Blue. "Smím vědět, kvůli čemu chcete jít do Eriellu? Přeci jen je to město pro bohatší..." poslední slovo vyznělo do ztracena. Bylo na něm vidět, že hlavním městem opovrhuje. Jeho temné oči plály nenávistí a odporem.
"No, máme namířeno do Paláce, protože tady Lia nemá odhlašovací náramek." odpověděla mu Blue.
"Vážně?" zeptal se mě překvapeně, jen jsem přikývla v souhlas. Co jiného bych měla asi tak říct? Prostě nemám náramek, který by mě mohl odsud dostat a tak musím podniknout dlouhou cestu do hlavního města. To zní docela hloupě, jak z nějakého béčkového filmu. Mindie před nás položila hrnky se sladce vonícím čajem, který připravila z květů Aolie, co Blue s Deanem nasbírali. Vonělo to pravdu úžasně a chutnalo jako bílé čajové lístky s heřmánkem a navíc zakáplé ovocou šťávou.
"Pak budete muset jít skrz Vlčí průsmyk, protože ostatní cesty jsou buď zničené po té nedávné vichřici nebo je obsadila velmi silná monstra." řekl po chvilce ticha Dean a upil svého čaje.
"Jak tohle můžeš vědět?" obořila se na něj Miriel.
"Protože jsem se chtěl dostat do Trostu." odvětil klidně. Že by další město? Někdo by mi měl dát mapu, pomyslela jsem si kysele.
"Blue, je cesta Vlčí průsmykem kratší?" moje otázka všechny... mírně řečeno překvapila? No, Miriel celá pobledla a vypadala na infarkt. Mindie si mě začala starostlivě přihlížet a Blue jen jiskřily oči vzrušením.
"Skrz Vlčí průsmyk je to asi tři dny do nejbližšího města, tady do Trostu." odpověděla mi jednoduše.
"Ty chceš vážně jít přes Vlčí průsmyk?" zeptal se mě zvědavě Dean.
"Pokud není jiná rychlejší cesta." řekla jsem zamyšleně, "Nechtěl bys jít s námi?" Ani nevím, jak mě to napadlo. Ale když už jdeme stejným směrem, tak proč nejít spolu. Jenže tohle se nelíbilo Miriel. Nafoukla tváře a vlétla mi skoro do obličeje.
"To nepřipadá v úvahu!" vykřikla, "Klidně půjdu přes Údolí zatracených, ale ne s ním!" drobným prstíkem ukázala na Deana.
"Čím víc nás půjde, tím líp." oponovala ji Blue.
"To je pravda," přidala se k ní Mindie.
"Taky si myslím, ale pro nováčka... jsi si jistá, že to zvládneš?" v jeho temných očích jsem zahlédla odlesk zájmu a starostí o můj život. Trošičku mě to... vykolejilo, ale dala jsem si v duchu facku. Stará se o mě jen kvůli tomu, že jsem stále nováček. Sám to přeci řekl. Nic jiného v tom přeci není a ani se mi nelíbí. Vážně teď uvažuji nad takovou blbostí?
"Zvládnu," řekla jsem pevně.
"Tak dobrá. V kolik vyrážíme?" nasměroval otázku na Blue, které hrál na tváři lehký úsměv. Otočila k němu pohled svých modrých kukadel a zvážněla.
"Zítra hned po snídani."
"Fajn, pak se setkáme na mostě." začal se zvedat ze židle. Miriel jen nesouhlasně zamručela, ale jinak byla ticho a už nic nenamítala. Mindie vstala s Deanem, že ho půjde doprovodit. No, slyšela jsem, jak se ho snaží přemluvit ať zůstane, pokud nemá kde jinde spát. Naštěstí ji odmítl. Neumím si přestavit, co by dělala Miriel, kdyby tu měl dneska spát. Už tak, že společně strávíme tři dny. Snad se nějak skamarádí.
"Běž si lehnout, jistě jsi ještě unavená." nakázala mi Blue.
"Jsem v pořádku."
"A já říkám, aby sis šla lehnout. Zítra vyrážíme na docela dlouho a namáhavou cestu a nechci, abys mi tam nejde omdlela." řekla důrazně, pak vstala a začala uklízet nádobí.
"Opravdu by sis měla jít lehnout. To kouzlo bylo na začátek moc silné." přidala se Miriel. Když už jsou proti mě dvě, tak asi nemám moc na výběr. S povzdechem jsem vstala a vydala se do pokoje, kde jsem sebou plácla do postele. Uběhlo jen půl dne, ale stalo se toho tolik, až se bojím, co bude zítra.
Zatemnělý pokoj mě svým způsobem uklidňoval. Zrníčka prachu, poletující ve vzduchu nade mnou, tančila svůj divoký tanec jen pro mne a sem tam upoutal moji pozornost malý pavouk. Zapomněla jsem na všechny starosti a oddala se klidu temnoty, který mi nabízel spánek.

(Doufám, že se těšíte na další kapitolu, která bude trošičku podivná, ale seznámíte se s novou postavou. A co myslíte, že nás hrdiny čeká ve Vlčím průsmyku???

Vaše Sayu-chan)