Edrest: Začátek Hry✔

54.Kapitola

Udržovaný trávník narušoval pouze dlážděný chodník, který vedl v malému bílému altánku utopeném v moři krásně vonících nažloutlých kvítků. Jejich vůně mi připomínala svěží jarní přeháňku, orosené křehké plátky květů a já si bezděky vzpomněla na to jak voněla moje babička, když přišla ze zahrady. Dokonce jsem si vzpomněla jak její vaření vždy provonělo celý dům, na její milý úsměv a vřelé objetí plné pochopení, když mi bylo mizerně.
"Skoro jako bych byla doma," Blue si stoupla vedle mě a se zavřenýma očima vdechla vůní těch kvítků prosycený vzduch.
"To díky lunárním květům mé matky. Jejich vůně je tak nostalgická," došla až na chodník, kde se na nás otočila. "Mě jejich vůně připomíná koláčky, které pečeme společně s maminkou." Její široký úsměv odhalil dvě řady bílých zoubků jak perliček.
"Já si zase vzpomněla na svoji babičku." která zemřela před třemi lety.
"Podle mne ty květiny voní jako Miminy sušenky." ozvala se Miriel z mého ramene. Zněla trochu posmutněle, určitě se jí po sestře stýká.
"Co ty Deane?" chtěla vědět Blue.
"Nic podstatného," pomalu prošel kolem mě a věnoval mi jeden krátký pohled, než zamířil po chodníku do Paláce. "Tak pojďte, ne?" S povzdechem jsem se vydala za ním.
"Hmpf, idiot." hlesla tiše Miriel a přitom propalovala jeho záda. Zdá se, že je zase vše jak má být. Škoda, už jsem doufala, že z nich budou kamarádi. Jaká to hloupá naděje.
Dlážděný chodník nás zavedl ke dveřím z podivného bílého dřeva, k nimž vedly tři schůdky a jenž šly lehce otevřít. Tmavou chodbu za nimi slabě osvětlovaly bledé plamínky vysokých svící ve stříbrných stojanech, které vzplály hned jak jsme vstoupili dovnitř a vždy hořely jen ty v našem okolí. Zřejmě nějaký druh magie.
Auris nás zavedla k postrannímu schodišti, které bylo snad nekonečné. Prý další zkratka, jen by mě zajímalo kolik pater musíme vyjít. Stejně jako předtím v chodbě i zde nám na cestu svítily svíce, jen tentokrát ze svícnů zabudovaných ve zdech a o něco menší jak jejich tlusté kamarádky z chodby.
Vlastně mi ani tak nevadilo nekonečné schodiště jako to tíživé ticho, co se vznášelo ve vzduchu a nikdo ho nehodlal porušit. Co bychom taky měli říkat? Došli jsme nakonec cesty a brzy přijde rozloučení. Miriel bude určitě brečet, Blue vlastně ani nevím... možná mi dá nějakou radu nebo jen popřeje hodně štěstí v normálním životě a Dean... Dean, on... možná řekne jen 'Ahoj' a otočí se k odchodu. Jo, to by mu bylo i podobné, i když maličká část mně doufá, že projeví trochu víc citu.
Slepě jsem zírala na jeho záda, jak kráčel přede mnou a přemýšlela nad tím vším, co se tady v Edrestu stalo. Na to jak mně Miriel seznámila s Blue a Mindie, která je z posvátného národa Aneū a naše následné setkání s Deanem. Tehdy pro mě tihle lidé nebyli nijak důležití, ale myslím, že společně i s těmi ostatními, které jsem potkala a pomohli mi, jsme se stali něčím jako... přáteli. Myslím. Nebo v to alespoň doufám.
"Vrátíš se ještě někdy Lio?" zeptala se Miriel zrovna, když jsme vešli do široké chodby s podlahou z bílého mramoru, která se na jedné straně stáčela doleva a na jejím druhém konci stály dvojkřídlé dveře se znaky slunce a měsíce. Její otázka v té dlouhé prázdné chodbě rezonovala a bodala mě do uší. Vždyť je tak jednoduché odpovědět. Rozhodla jsem se hned na začátku, tak proč mi najednou... proč mi najednou ta slova nejdou na jazyk?
"Alespoň jednou bys nás mohla přijít navštívit." přidala se k ní Blue a s úsměvem mě objala kolem ramen.
"Jo, to bych mohla." ani nevím, proč jsem to řekla. Ale po tom všem, co jsem si tu prožila a všichni ti lidé, které jsem potkala, tu to nemohu jen tak opustit. Tak mě snad jedna malá návštěva nezabije. Jen bych se teď spíše měla soustředit na setkání s bohyní a návrat domů.
"Beru tě za slovo, takže se opovaž neukázat." modré oči ji zazářily.
"Blue je schopná si pro tebe dojít, tak ji raději poslechni." řekl Dean, a i když se tvářil neutrálně, tak jeho hlas zněl nějak podivně. Možná, že jak jsem byla tehdy tak dlouho mimo, si s ní zažil svý. Ale představa Blue, hledající mě na Zemi, byla zajímavá. Přeci jen deset let žila zde v Edrestu.
"Neboj, jen co budu mít více času, tak přijdu. Slibuji," pokusila jsem se o co nejpřesvědčivější úsměv, který mi Dean kupodivu oplatil. Vážně by se měl více usmívat. Zrovna jsem mu to chtěla říct, když se otevřely ty dvojkřídlé dveře a z nich vyšla bohyně Anelis s lehkých bílých šatech s kobaltovým opaskem a s pohledem plným starostí. Tmavě fialové vlasy měla spletené v jeden dlouhý cop s vpletenými kamínky a její zprvu zářivé oči se teď jen matně leskly v denním světle, a když spatřila Auris, zaplnily se slzami.
"Auris! Mě drahé dítě! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku." vyhrkla a rozešla se naším směrem.
"Maminko!" ta rychlost jakou ji malá princezna vběhla do náruče byla takřka srovnatelná s rychlostí světla. Určitě ji matka hodně chyběla a ona ji.
"Jsem vám velice vděčná, že jste mi ji přivedli domů zdravou a živou." zvedla k nám hlavu bohyně.
"To byla maličkost. Stejně jsme měli namířeno sem, takže..." začala Blue, ale Auris ji nenechala dál mluvit.
"Oh, pravda. Maminko, Lia by potřebovala ohlašovací náramek. Ona ho jaksi nedostala,"
"Ts, to je sice milé Auris, ale teď by ji byl stejně k ničemu." hluboký hlas se nesl celou chodbou a upoutal na sebe pozornost. V otevřených dveřích stal vysoký muž olivové pleti, vlasy zlatými jako sluneční paprsky a očima jak tekuté zlato. Oblečen do jednoduchých kalhot a nezapnuté košile, která odhadovala jeho vypracované tělo, docela odpovídal podobě slunečního boha v lidské mytologii (aneb tahle nějak si představuji Appolona, jen možná kdyby se mu více kudrnatily vlasy, tak by to bylo dokonalé). Tohle asi bude Belles
"Eh?" vyšlo ze mě chytře. Ale pravda je, že jsem vůbec nechápala, o čem to mluví a nebyla jsem jediná. I Blue a Dean se tvářili docela nechápavě.
"Nejde se odhlásit, vrátit tam k vám... jak se to jmenuje? Em, na Zemi. Ty náramky jsou teď naprosto k ničemu." pokusil se vysvětlit, i když nevypadal zrovna nadšený z toho, že něco takového musí dělat.
Počkat! To jako chce říct, že jsem sem šla zbytečně?! Ale jakto, že ty náramky nefungují? Jak je možné, aby se nedalo ze hry odhlásit? Až teď mi došlo, proč byl před hradbami takový povyk. To o čem se lidé bavili, co probírali.
"Ale... jak je tohle vůbec možné? Hra může mít bugy a tak, ale vždycky musí být způsob, jak se z ní odhlásit, ne?" ujala se slova Blue a tím předběhla Deana, který už se nadechoval, že něco řekne. Bohyně Anelis se narovnala a věnovala nám všem smutný úsměv, než s vážnou tváří prohlásila:
"Ale tohle není hra, mé dítě."

(Písnička je Last days z Ranpo Kitan: Game of Laplace, zajímavé anime... tuhle písničku jsem k psaní poslouchala a to pořád dokola. No každopádně jsme nakonci prvního dílu Edrestu a na druhý si chvilku počkat... prosinec je tak rušný měsíc.
Všem moc děkuji za všechny ty komentáře i vote.

Vaše Sayu-chan~)