Součástí Stáda

Zase na útěku

Chvíli se tam o něčem dohadovali a já a i ostatní jsme jen nečinně přihlíželi. Při jejich konverzaci bylo párkrát poukázáno na mou nohu. Takhle se bavili asi ještě 5 minut a nakonec ti druzí spokojeně odešli, ale když se ten člověk od nás podíval na mě, nevypadal moc spokojeně. Nechápal jsem to. Měl by být rád, vždyť odešli a nic hrozného se nestalo. Naštěstí nikdo nezemřel.

Pořád mi to nějak vrtalo hlavou. Nikdo mi na to nemohl dát odpověď, ani Alseya nic nevěděla.

...

Po měsíci se moje noha uzdravila. Každý na ten incident už skoro zapomněl a mě mohli konečně vpustit do ohrady k mým přátelům. Týden jsem takhle strávil v ohradě, jen občas nás vzali na procházku na provaze. Už jsem opravdu neměl důvod utíkat. Dokázal jsem si i představit, že tady strávím celý život. S Alseyou jsme se už celkem spřátelili a zjistil jsem, že je nakonec hrozně fajn.

Když jsme se jednou takhle vraceli z procházky tak jsme si všimli něčeho divného. Ve vesnici bylo mrtvo a všichni lidé se shromáždili kolem naší ohrady. Když jsem si to prohlížel, došlo mi, že tam je i někdo navíc.
Došli jsme tam a jen co jsem se zahleděl na ty jezdce, kteří nepocházejí z naší vesnice, hned mi došlo kdo to je. Byli to ti, kteří tady byli před měsícem a málem zničili naši vesnici.

Hillery a Arona vpustili do ohrady, ale mě ne. Proč?
Potom ke mě došel jeden z těch cizích jezdců, dal mi přes krk provaz a táhnul mě k těm ostatním jezdcům. Nevěděl jsem co se děje. Proč mě táhne pryč? Otočil jsem se na všechny ostatní z vesnice a oni se dívali tím nejsmutnějším pohledem.
,,Gali!" křikla na mě Hillery z ohrady a přiklusala ke mě blíž.
,,Kam tě vedou?!"

,,Nevím, ale slibuju, že se vrátím!" zavolal jsem na ni. Odešel jsem s nimi pryč. Proč jsem se nebránil? Nemělo to cenu, věděl jsem co lidé dokážou a v téhle chvíli by to bylo jen plýtvání sil.

Došli jsme do hodně podobné vesnice jako byla ta moje, akorát byla větší. Vedle ní byli asi tři ohrady plné divokých koní. Na druhé straně bylo velké jezero.
Čekal jsem, že mě dají do jedné z těch ohrad, jenže mě nejdřív vzali do vesnice. Tam mě předali nějakému mladému chlapci, který na mě hodil nějakou dečku a vyskočil na mě.
Nečekal jsem to a z toho šoku jsem začal vyhazovat a stavět se na zadní, samozřejmě jsem toho chlapce shodil a když mi došlo, že jsem volný, dal jsem se na útěk.
Proběhl jsem kolem těch ohrad a najednou na mě někdo zavolal.
,,Hej počkej!" otočil jsem se a zahlédnul malého hřebce, který byl v jedné z těch ohrad.
,,Prosím, pusť nás ven." poprosil mě a potom se k němu přidali i další. Dokonce i z těch dalších dvou ohrad.
,,Tak pozor!" zakřičel jsem. Rozeběhl jsem se k nim, otočil se k ohradě zády a vší silou do ní kopnul. Dřevěbá prkna, která tvořila ohradu se prolomila. Všichni byli volní a to samé jsem udělal u těch dvou dalších ohrad. Koně vyběhli ven a já zjistil, že si toho všimli i lidi z vesnice. Chtěli chytit prchajíci koně, ale všichni koně už utekli dostatečně daleko, takže to bylo nemožné.

Já se instinktivně rozeběhl za stádem a v té chvíli jsem zapomněl na to co jsem slíbil.

Takže tady je další kapitola, kterou jste po mě chtěli už dlouho a já se moc omlouvám, že to tak dlouho trvalo :)) snad jste si ji teda užili a já se budu snažit, aby ta knížka vycházela častěji ;)) děkuju moc za 2,01K reads :3

atomovka007