Součástí Stáda

Snad to není zrádce

Atrixel byl opravdu do dalšího rána dost silný na to, aby mohl vyrazit na cestu. Lidé se s námi mile rozloučili a od místních koní jsem zjistil, jakým směrem je ten potok, podle kterého by jsme se měli dostat k moři. Vyrazili jsme tedy na cestu společně a myslím, že každému z nás to hodně vyhovovalo.

,,Kam to vlastně míříme? Ještě jsem se tě na to nestačil zeptat."řekl a já jsem mu odvyprávěl celý příběh o tom jak jsem se rozhodl s přáteli cestovat, o bouřce a, že doufám, že se s nimi znovu u moře setkáme. Když jsem skončil s vyprávěním, tak se před námi akorát objevil potok. Chvíli jsme si odpočinuli a mně hned došlo jaký mám hlad. Šli jsme k tomu potoku celé dopoledne a můj žaludek vyžadoval jídlo. Vydal jsem se blíž k potoku, okolo kterého rostla trocha trávy. Začal jsem se pást, ale cítil jsem na sobě něčí pohled.

Zvedl jsem a hlavu a zjistil, že je to Atrix. Nechápavě jsem se na něj podíval.
,,Hele.., nevadilo by ti, kdybych si zašel něco ulovit? Mám taky celkem hlad." vůbec mi nedošlo, že Atrixel je vlk a stravuje se trochu jinak než já. Měl jsem plnou pusu trávy a tak jsem aspoň zatřásl hlavou, aby věděl, že mi to nevadí.

Zůstal jsem tedy sám a spokojeně jsem přežvykoval tu šťavnatou trávu. Potom jsem to zapil v potoce a čekal jsem na Atrixe.
Čekal jsem dost dlouho na to, že mi to začalo připadat divné. Co když lhal, že je vyhnanec a šel mě nahlásit své smečce jako kořist? V hlavě se mi promítaly ty nejhorší myšlenky ohledně Atrixe, ale zároveň jsem tomu nechtěl uvěřit. Po nějaké době jsem konečně uslyšel kroky. Začal jsem Atrixe vyhlížet a poslouchal jsem stále to praskání větviček. V té chvíli mi to nepřišlo nijak divné, ale když jsem se zaposlouchal, tak už jsem si tak jistý nebyl.

Ty kroky nepatřily rozhodně jen jednomu zvířeti. Bylo jich několik, ale nedokázal jsem určit kolik přesně. Možná pět, možná devět. Všechny se ozývaly z jedné strany a tak jsem začal pomalu couvat. Nakonec jsem se otočil a pokračoval jsem podél proudu potoka. Kroky mě stále pronásledovaly, ale byl jsem tak vyděšený, že jsem si netroufal zrychlit. Najednou se z potoka ozvalo ,,Hej, Gali." polekaně jsem se otočil a uviděl jsem Atrixe, který se schovával v potoce mezi vodními trávami. 

,,Atrixi. Co tam děláš?"

,,Teď není čas na vysvětlování. Musíme odsud hned pryč a to co nejrychleji." řekl vyděšeně a kmital ušima za sebe. Chtěl jsem se zeptat proč, ale podle jeho chování jsem usoudil, že by to byla jen ztráta času. Atrixel vyskočil z potoka přímo přede mě a rozběhl se pryč. Hned jsem se rozcválal taky, abych ho neztratil z dohledu. Kroky za námi se bohužel také daly do běhu. Začaly nám pomalu docházet síly a těm za námi také, ale pořád na tom byli lépe než mi. Museli jsme si nutně najít nějaký úkryt, jinak by nás lehce mohli dostihnout. Nevěděl jsem jestli mám být rád nebo nerad, že nevím co za námi běží, ale myslím, že zvítězila druhá možnost. Radši to vědět nechci.

Omlouvám se, že to vychází až takhle v noci, ale vyskytly se jisté problémky, které jsem musela řešit a tak to vydávám až teď :DD moc děkuju za komentáře u předešlé kapitoly, protože byly opravdu krásné(samozřejmě jako všechny pozitivní komentáře):333 snad se vám i tato kapitola líbila 

atomovka007