Součástí Stáda

Pokus o útěk

Nedokázal jsem vymyslet žádný strategický plán. Ráno se se mnou přišla rozloučit Susan. Chtěl jsem, aby tu zůstala a tak jsem začal hlasitě řehtat a stavět se na zadní. Nepochopila to a tak jsem ještě k tomu hrabal přední nohou a přitom házel hlavou.

,,Gali..! Gali klid! Nic se neděje já se pro tebe vrátím ale nejdřív se musíš uzdravit." vešla ke mě do boxu a hladila mě po krku. Položil jsem jí hlavu na rameno a užíval si asi poslední chvíle s ní. Najednou to ale skončilo a ona už musela jít. Zavřela můj box, usmála se na mě a odešla pryč.
Panika mě pohlcovala čím dál víc. Nevěděl jsem co dělat. Nic mě nenapadalo. Chodil jsem v boxe stále dokola a přemýšlel.
Za chvíli se ve dveřích objevil veterinář.
,,Ahoj chlapče." ušklíbl se a vešel ke mě do boxu.
,,Tak co? Rozloučil jsi se?" z jeho slov mi naskočila husí kůže bylo to až nechutné jak o tom stále mluvil. Byl bych tak rád kdybych mu nerozuměl.
,,Hmm...jsi nějaký hubený. Takhle tě k řezníkovi přivést nemůžu. Poslal by mě ned pryč."nikdy jsem snad nebyl tak rád, že jsem podvyživený teď mi to doslova zachránilo život, ale na jak dlouho? Radost mě okamžitě přešla.

,,Potrvá to tak pět dní než tě pořádně vykrmím." vyšel z boxu, zavřel mě a začal ve stodole něco hledat. Když po deseti minutovém hledání nic nenašel, asi to vzdal a vyšel ven ze stodoly. Rozzářily se mi oči když jsem viděl, že nechal otevřeno.
Otočil jsem se zadkem ke dveřím od boxu a silně vykopnul. Byla to hrozná rána. Chvíli jsem čekal jestli se náhodou nevrátí veterinář, aby zjistil co se děje. Nic. Nikdo se nevracel. Tak jsem do dveří kopnul znovu. Bylo slyšet křupání prken ze kterých byly dveře vyrobené. Chtělo to ještě jednu ránu a měl jsem pravdu.

Po poslední ráně už dveře letěly vzduchem. Rychle jsem zareagoval a vyběhl směrem ven ze stodoly. Už jsem cítil ten čerstvý vzduch a zpěv ptáků jak jsem se blížil k otevřeným dveřím. Dva metry přede dveřmi jsem ale musel zastavit. Ve dveřích se totiž objevil veterinář.

,,Ale, ale, ale. Tak ty jsi chtěl utéct jo? Tak to teda ne." mluvil až překvapivě klidně.

,,Tvé chování se mi nelíbí. Budu tě muset pot..." ani to nedořekl a já už se otočil a zamířil zpět do boxu. Překvapeně na mě koukal. Asi nečekal takovou hle reakci.
V boxe jsem se postavil do rohu a bezmyšlenkovitě zíral do země. Uslyšel jsem kroky směřující k mému boxu a veterinářův hlas.

,,Pro dnešek tě nepotrestám, ale příště už tak tolerantní nebudu." vzal svazek ostnatého drátu a uděla mi tím provizorní dveře. Pak už nic neřekl a odešel pryč. Tentokrát si dal záležet aby zavřel. Moje šance na útěk byli mizivé. Přesto tu ještě byla ta malinká jiskřička naděje, kterou jsem hodlal plně využít.

Tak zde máte další kapitolu. Myslíte si že se Galimu nakonec podaří utéct? A jak to dopadlo se Susan? Předem děkuji za vaše komentáře a votes.
atomovka007