Součástí Stáda

Já a přízračný kůň?

,,To jsi řekl ty?" já vím byla to blbá otázka, ale v té chvíli jsem si nebyl vůbec jistej. Hřebec jen přikývl.

,,A co, že jsi to říkal?" byl jsem z toho tak mimo, že jsem měl v hlavě najednou úplně prázdno.

,,Vaši přátelé jsou v mém stádě." znovu jsme na něj s Alseyou zírali a ona nebyla absolutně schopna slova. ,,A kde jsou moji přátelé teď?" zeptal jsem se.

,,To ti nemohu říct, protože nejsi součástí mého stáda." odpověděl a stále se díval tím nečitelným pohledem.

,,No tak je přiveď zpět ke mě."

,,To také nejde." 

,,Proč?" to už, ale neodpověděl. Otočil jsem se teda na Alseyu. Nic neříkala, ale já poznal, že mi něco neřekla ohledně toho členství ve stádě přízračného koně. Myslím, že mi to ani říct nechtěla.

,,No víš..., kdo jednou přijde do jeho stáda, tak už nemůže odejít." řekla a já oněměl. Už mé přátele nikdy neuvidím. Mísily se ve mě pocity smutku a vzteku. Nakonec, ale všechno přebil smutek.

,,Slíbil jsem jim, že se k nim vrátím..., že je najdu a budeme zase spolu." dostal jsem ze sebe po chvíli ticha. ,,A oni šli k tobě dobrovolně?" zeptal jsem se ho a on znovu pouze přikývl.

Takže to oni mě vlastně zradili. Nevěřili, že bych se pro ně mohl vrátit. Teď ve mě rozhodně převršoval hněv. ,,Proč mě vlastně sleduješ?!" vyjel jsem na hřebce  a doufal, že už mi konečně odpoví. On si povzdechl a promluvil.

,,Tvý přátelé mi řekli, abych tě našel a nabídl ti místo v mém stádě, aby jsi se s nimi mohl znovu setkat. Sleduji tě už delší dobu a jsi opravdu jedinečný hřebec." řekl a já si byl jistý, že jsem viděl jak se pousmál.

,,Já jako přízračný kůň, nejsem nesmrtelný. Žiju sice mnohem déle než jakýkoliv kůň, ale nejsem nesmrtelný. Můj čas se pomalu blíží ke konci a ty jsi hřebec, kterého hledám." udělal za tím napínavé ticho a já s Alseyou jsme napjatě poslouchali.

,,Chtěl jsem ti nabídnout místo mého zástupce."všechen hněv ze mě vyprchal. Nevěděl jsem jak zareagovat. Mám být nadšený? Nebo naopak.

,,Co by to obnášelo?" snažil jsem se z něho dostat více informací, aby pro mě bylo snažší se rozhodnout.

,,Prošel by jsi takovým rituálem, který by ti prodloužil léta života a předal schopnosti přízračného koně. Je tu však jeden háček.."

,,No to jsem mohl čekat." řekl jsem.

,,Život přízračného koně je naprosto oddaný pomoci druhým a ty sám nemůžeš mít žádné závazky. Je to dost osamělý život."trochu mě to zaskočilo.

,,A to bych se nemohl stýkat ani s mými přáteli?"

,,Spíš ne. Dám ti čas na rozmyšlenou a kdyby jsi se rozhodl, stačí mě zavolat." dořekl to, otočil se a zmizel v lese. Myšlenka dlouhého života se mi zamlouval, ale představa, že bych sledoval jak moji přátelé umírají na stáří už tak moc ne. Nemohl bych mít ani rodinu. A nikdy bych nemohl mít svou lásku, svou druhou polovičku u sebe.

Nikdo takový v mém životě zatím nebyl, ale já doufal, že se někdy objeví. Musí to být skvělý pocit pomáhat celý život ostatním , kteří tě potřebují, ale já si takový život nedokázal představit. Děsila mě ta samota.

Zatím, ale stále nejsem rozhodnutý a tak, abych přišel na jiné myšlenky jsme se s Alseyou vydali na cestu do neznáma.

Takže už druhá kapitola za jeden týden :D nechápu jak jsem to dokázala :DD no nic snad se vám líbila, rozhodně mi to napište do komentářů a vote taky potěší :* jak by se vám líbilo, kdyby se Galileo stal přízračným koněm? :3 napište mi svůj názor

atomovka007