Součástí Stáda

Už to nevydržím

V tu chvíli se mi zatajil dech a moje srdce na vteřinu vynechalo. Najednou jsem nevěděl co udělat. Nakonec jsem se vydal směrem ke srubu.
Došel jsem k jednomu z oken a nahlédl dovnitř. Člověka jsem neviděl, ale viděl jsem toho vlka. Ležel na zemi a nehýbal se. Nechtělo se mi věřit, že je mrtvý.

Po delším sledování jsem si všiml, že se mu jemně nadzvedává hrudník. Žije, ale je na tom špatně. Najednou se vrátil ten člověk a já se musel rychle schovat, aby mě neviděl. Napadl mě jen jediný plán a to počkat až odejde ten člověk ze srubu a já budu moct vlka zachránit.

Vrátil jsem se mezi stromy a čekal na správnou chvíli. Naštěstí jsem nemusel čekat dlouho.
Sledoval jsem, jak se otevírají dveře a ten člověk odchází pryč. Jen co se mi ztratil z dohledu, jsem se vydal ke srubu. Přišel jsem ke dveřím a došlo mi, že nevím jak je otevřít. Jak to asi ti lidi dělají?
Byla na nich jen jedna malá páčka napravo uprostřed. Po několika marných pokusech otevřít ty dveře, jsem to vzdal. Obešel jsem srub a naštěstí narazil na zadní vrátka. Byly to hodně podobné dveře, jako vepředu. Na rozdíl od nich, byly tyhle pootevřené.
Lehce jsem do nich šťouchnul čumákem, aby se otevřely a vešel jsem dovnitř.

Byl jsem v úplně jiné místnosti, než jsem viděl v tom okně. V téhle skoro nic nebylo a vedly odsud další dvoje dveře, které byly otevřené dokořán. Nejdřív jsem vešel do dveří nalevo ode mě a trefil jsem se na první pokus. Dostal jsem se k vlkovi tak nejrychleji, jak jen to šlo, protože věci, které se nacházely v té místnosti, mi to značně ztěžovaly.

Vlk stále dýchal, ale mělce a já ho odsud musel dostat. Udělal​ jsem to samé jako s Alseyou, když jsem ji odnášel do stodoly. Hlavou jsem vlka nabral tak, aby jsem ho dostal až na moje záda.
Rychle jsem se dostal ven ze srubu a odcválal jsem pryč. Snažil jsem se dostat co nejdál, ale bolest hlavy, na kterou jsem před tím zapomněl, se teď vrátila a já nemohl běžet dál. Zaťal jsem zuby, abych tu bolest nějak vydržel.

Šel jsem takhle nějakou dobu krokem a přežíval jsem vlny bolesti. Přišlo mi, že každá, která přišla byla o něco větší než ta předtím. Začínala se mi točit hlava a objevovaly se mi mžitky před očima. Bylo to nepříjemné. Nakonec se mi podlamovaly nohy, až jsem to nevydržel a spadl na zem i s vlkem. Byla to tak hrozná bolest, že spánek byl pro mě jediná záchrana.

...

Probudil jsem se s příjemným pocitem, protože hlava už mě nebolela a já v klidu mohl otevřít oči. Zmateně jsem se začal rozhlížet kolem sebe, protože jsme nebyly v lese, ale v nějakém lidském obydlí. Vedle mě ležel ten vlk a vypadal mnohem líp. Rány měl ošetřené a už nebyl od krve. Pomalu jsem se začal zvedat a hledat východ ven. Nehledal jsem nijak dlouho. Když jsem venku zjistil kde jsem, byl jsem ze srdce nadšený. Takové štěstí mě snad nemohlo potkat ani ve snu. Lidé, kteří tady chodili byli ti z Alseyiny vesnice a jak jde vidět, tak si postavili novou.

Doufám, že jste rádi jak to s vlkem nakonec skončilo :)) nebojte, vůbec jsem neměla v plánu toho vlka zabít, to bych si nedovolila :DD snad se vám tahle kapitola líbila :3

atomovka007