Součástí Stáda

Jsou jen dva

Ráno jsme bez sebemenších problémů vyrazili znovu na cestu. Atrixova noha byla mnohem lepší a mohl na ní v pohodě došlápnout. On sám tvrdil, že to prostě chtělo jen odpočinek.
Dnešní den začal moc dobře a pokračoval ještě líp. Bylo přímo dokonalé počasí na cestu, takže jsme měli v plánu toho dnes ujít co nejvíc. Svítilo slunce a foukal jemný chladný vítr, který mi příjemně čechral hřívu. Podél vody nebyli žádné překážky, které by přerušily naší cestu. Nepřipadalo mi to nijak zvláštní, ale Atrixelovi očividně ano.
,,Někdo tu šel a není to ani tak dávno." řekl a začal čenichat ve větru. Začal kmitat i ušima. Já nakonec taky. Nic jsem nezaslechl, ale pach byl opravdu silný. Nechápu, že jsem si toho nevšiml dřív.

,,Byly to koně, tím jsem si jistý a navíc...podívej." řekl a ukázal na zem kde byly v bahně jasně vidět stopy kopyt. Samozřejmě mě hned napadlo, že by to mohli být moji přátelé, ale nemohl jsem si tím být jistý. Atrix měl mnohem lepší čich než já a mohl by určit přesněji kde jsou a kdy tady byli.

,,Dokážeš je najít?"

,,Myslím, že určitě. Jdou přesně tam kam mi." ujistil mě a pokračoval dál podél potoka jako předtím. Poslušně jsem ho následoval a nedočkavě sledoval cestu před námi, jestli náhodou neuvidím nějakého koně.

,,Tady stopy odbočují doprava." upozornil Atrix a sledoval stopy, které mizely mezi nedalekými keři. ,,Chceš se tam podívat, nebo budeme pokračovat?" zeptal se a dal mi trochu času na rozmyšlenou. Je pravda. že tím ztratíme nějaký čas, ale když to nezkusím, tak nezjistím jestli to byli moji přátelé.

,,Půjdeme po stopách. Za zkoušku nic nedáme." rozhodl jsem a vydal se po stopách s Atrixem v patách. Později jsem pustil Atrixe před sebe, protože viditelné stopy zmizely a tak nás musel vést podle čichu. Po nějaké době se Atrix zastavil a začal se rozhlížet.

,,Co se děje?"

,,Už jsou hodně blízko." zašeptal. Raději jsem nic neřekl a nechal jsem Atrixe v klidu pátrat. Byli jsme stále v lese a Atrix se pomalu rozešel ke kraji kde se nacházela menší louka.

,,Tam jsou." řekl a kývl hlavou směrem k louce.

,,Jsi si jistý?" zeptal jsem se radši a zvědavě jsem sledoval louku, která mířila mírně do kopce a potom zase dolů. Museli být tedy za tím kopcem. Atrixel přikývl a já hned na to vyběhl na louku. Tak moc jsem doufal, že to budou moji přátelé.
Rychlostí větru jsem se dostal až na kopeček a rozhlédl se. Opravdu tam byly koně, ale jen dva. Šel jsem se podívat trochu víc z blízka abych si byl jistý.

,,Liro! Diablo!" byli to opravdu oni. Šťastně jsem se k nim rozběhl a přitom nahlas řehtal. Oni se na mě otočili a dívali se na mě jako na ducha.
Zastavil jsem u nich a sledoval jejich překvapené výrazy.
,,Co se děje? Hej, vzpamatuje se." řekl jsem a čekal kdo z nich mi bude schopen odpovědět. Lira se vzpamatovala dřív než Diablo.
,,Promiň, ale my mysleli, že jsi mrtvý." řekla a lehce se pousmála.
,,To nevadí. Taky bych si to myslel." uklidnil jsem ji. ,,Kde je Alseya?" zeptal jsem se když mi došlo, že jsou jen dva.

Minule jsem zapomněla poděkovat za 20 K přečtení, takže abych nebyla pozadu tak vám moc DĚKUJI <3<3<3 :*

atomovka007