Součástí Stáda

Vysvětlení

Brzy ráno jsem se vzbudil a přemýšlel nad tím, jestli ještě počkat než se Susan probudí, abych se mohl rozloučit. Mozek mi říkal ať počkám, ale srdce říkalo ať jdu, protože to loučení nebude jednoduché pro oba.
Samozřejmě jsem poslechl srdce a odešel jsem pryč.
Nechtěl jsem na to už dál myslet, ale v mé hlavě teď nebylo nic jiného. V mé hlavě se, ale za chvíli jako na zavolanou spustil alarm oznamující, že někdo někde potřebuje pomoc. Konečně jsem na to aspoň na chvíli přestal myslet. Teleportoval jsem se na místo problému a až tam teprve zjistil, kde to vlastně jsem a kdo ode mě žádal tu pomoc.

,,Nečekala jsem, že na to skočíš, ale jak tak koukám, za pokus to stálo. Dělejte chyťte ho!"rozkázala ta kobyla a já ani nestihl nijak zareagovat. Kolem mě se shromáždilo šest hřebců a já tak nemohl nikam uniknout. Mohl jsem se sice teleportovat, ale to mi přišlo zbabělé.

,,Proč to prostě nevzdáš?" došlo mi, že neznám ani její jméno. Myslím, že už to zbytečně přehání a ty její neustálé pokusy chytit přízračného koně jsou dost trapné. Napadlo mě, že ji zkusím nějak přemluvit, ale bude to náročné.

,,Já se nikdy nevzdávám." řekla sebevědomě a dívala se na mě dost povýšenecky.

,,Hele a co si takhle promluvit a domluvit se mezi čtyřma očima. Prosím, ale musíš jít jen ty sama a nikdo jiný. Všichni tvoji pomocníci musí zůstat tady." navrhnul jsem, myslím dost dobrou nabídku. Vypadalo to, že nad tím dost uvažuje a v to jsem doufal.
Přikývla a rozkázala svým hřebcům, aby ode mě odstoupili a zůstali tady.
,,Tak jdeme." zavelela a šla někam kde snad budeme sami a budeme se pomoct v klidu domluvit. Vedla mě přes louku, na které mě chytila, a mířila směrem k horám. Nebyly nějak daleko, ale ty strmé kopce mi dávaly zabrat. To je asi poprvé co se cítím výrazně unavený od doby kdy jsem přízračný kůň.

Vyšly jsme celkem dost vysoko a zamířily do jeskyně, která se nacházela opodál. ,,Sem chodím, když chci být sama." řekla mile a došla až na konec jeskyně. ,,Líbí se mi to tu." řekl jsem a rozhlédl se kolem sebe. ,,Narodila jsem se tady. Žila jsem tady dva roky, dokud nepřišel ten příšerný přízračný kůň a nevzal mi mé rodiče. Nenáviděla jsem ho a celou tu dobu až do teď plánovala pomstu." řekla už naštvaně a na důkaz vzteku silně hrábla kopytem.

,,To není pravda."řekl jsem potichu a čekal na její reakci. Otočila se a probodla mě nenávistně pohledem. ,,Co ty o tom víš?!" rozkřikla se.

,,Víc než si myslíš. Do přízračného stáda všichni koně chodí dobrovolně. Přízračný kůň nikoho nenutí." vysvětlil jsem jí a sledoval jí soucitným pohledem. Musí zjistit, že celou dobu žila ve lži, jinak by to dopadlo špatně. Vypadala, že s tou myšlenkou dost bojuje.

,,To nemůže být pravda. To znamená, že mě opustili dobrovolně, nechaly mě samotnou a já se takovou dobu trápila. Jak to mohli udělat?"Bylo mi jí hrozně líto, ale byl jsem rád, že to pochopila. Už se nemusím ničeho bát.

10 000 READS OMG TO SI SNAD DĚLÁTE SRANDU :) to je tak nehorázně úžasný a já vám za to hrozně moc děkuju, opravdu jsem doufala, že tento příběh bude mít tak max 1K reads, ale vy jste to dostali až sem :OO

Fakt vám moc děkuju a budu ráda zase za nějaký pěkný komentář nebo vote :)) předem děkuji :33 atomovka007