Součástí Stáda

Musím je najít

Běžel jsem takhle do té doby než se mi ztratila vesnice z dohledu a já si mohl být jistý, že jsem v bezpečí. Stádo, které běželo se mnou se zastavilo ve stejnou chvíli jako já. Proč neběží dál? Vždyť už je tady nic nedrží.
,,Proč neběžíte?" zavolal jsem mezi ně. Nikdo nic neřekl, ale potom  ze stáda vyšel ten hřebec, který mě prosil o pomoc jako první.
,,Zachránil jsi nás, a proto tě teď bereme jako vůdce." usmál se na mě a já si potom všiml, že ostatní nadšeně přikyvují.
,,Ale to já nemůžu." odpověděl jsem a většina teď vypadala dost zklamaně.
,,Ale proč?" zeptal se ten hřebec. ,,No, já musím..." a v tu chvíli jsem si najednou vzpomněl co jsem slíbil. Při tom útěku jsem, ale ztratil orientaci a nevím jakým směrem se vydat.
,,Sakra!" zaklel jsem a začal jsem se rozhlížet. ,,Co se děje?" zeptal se mě zmateně. ,,Byl jsem nedobrovolně odveden od svých přátel a slíbil jsem jim, že se vrátím. Jenže teď nevím kam jít." řekl jsem sklesle.

Nic pro mě nebylo povědomé a já si připadal bezmocně. Marně jsem se snažil vzpomenout na nějaký záchytný bod, podle kterého bych našel cestu zpět.
,,No tak mi ti pomůžeme." řekl s nadějí ten hřebec.
,,Jak by jste mi vy mohli pomoct, když ani nevíte o čem mluvím?" trochu jsem na ně ze zoufalosti vyjel. Potom jsem si všiml jak na mě zaraženě koukají a já se za to trochu styděl.

,,Omlouvám se. Je od vás milé, že mi chcete pomoct, ale tohle musím zvládnout sám." omluvil jsem se a pomalu se vydal na cestu. ,,Počkej a kdo teď bude náš vůdce?" zavolal na mě ještě ten hřebec.

,,A co třeba ty?" řekl jsem a pomalu se na něj otočil. Pobavil mě jeho zaražený výraz. On se zmateně otočil na ostatní a ti začali nadšeně křičet jeho jméno.

,,Simon! Simon! Simon!"

,,No tak Simone vidíš, že máte vůdce." řekl jsem, usmál jsem se, otočil se a odešel. Řekl jsem si, že prostě uvidím kam dojdu a jednou snad dojdu na to správné místo.

Trmácel jsem se takhle už asi třetí den a za tu dobu jsem nenašel žádnou vodu. Dokonce ani nezapršelo a já nevěděl jak dlouho to takhle ještě vydržím. Snažil jsem se co nejvíce času ukrývat ve stínech stromů, abych aspoň na chvilku unikl tomu hroznému vedru. Přede mnou se po pár minutách objevil velký travnatý kopec a mě napadlo, že se z něho můžu rozhlídnout, jestli někde v okolí není nějaký zdroj vody.

Z posledních sil jsem na ten kopec vycválal a rozhlédl se po okolí. Bohužel nikde žádné jezero ani rybník nebyl. Nemohu zase říct, že tam nebylo vůbec nic. V dálce jsem zahlédl nějakou lidskou stavbu. Vypadala dost zašle, ale mohlo by tam být nějaké koryto s vodou.

Ještě jednou jsem se pořádně podíval jakým směrem to je a potom jsem sešel kopec a vydal se k té stavbě. Na tom kopci se mi zdálo, že to je docela daleko, ale byl jsem tam za pár minut. Tím líp. 

Stavba vypadala, že v ní už asi dlouho nikdo nebyl. Její kamenité základy byly porostlé mechem a o jejím dřevěném zbytku radši ani nemluvím. Všiml jsem si ale, že z části je to opravené. To nevěstilo nic dobrého. Znamenalo to, že tu jsou lidi.

Chtěl jsem utéct, ale potřeboval jsem se rychle napít vody. Takhle bych už opravdu daleko nedošel. Proto jsem začal potichu obcházet stavení a hledat vodu. Nakonec jsem zahlédl korýtko, které bylo plné čisté vody. Jenže bylo hodně blízko vchodu do domu. Musel jsem to, ale risknout. 

Chvíli jsem ještě počkal, kdyby se náhodou něco dělo. Když se nic nedělo, rozešel jsem se směrem ke korýtku a začal jsem tu vodu přímo hltat. Ta voda cákala kolem mě, jak jsem rychle pil a neuvědomil jsem si jaký to dělá rámus. Samozřejmě se po chvíli otevřeli dveře domu a já rychle zvedl hlavu, abych se připravil k útěku. Když ta osoba vyšla z domu, já nemohl uvěřit svým očím.

,,Galileo." řekla a já byl štěstím bez sebe.

Vaše komentáře u minulé kapitoly byli tak hrozně krásné, že jsem prostě musela napsat hned další kapitolu :* strašně moc vám za to děkuju :DD snad jste si i tuhle kapitolu tak užili jako tu předtím :D napište mi do komentářů kdo si myslíte, že je ta osoba, myslím, že je to nad slunce jasné :D

atomovka007