Součástí Stáda

Nemám rád vodopády

Cesta pokračovala bez větších problémů. Žádné překážky nám neblokovaly cestu. Jen Atrix občas ztratil pachovou stopu, když začal foukat vítr, takže jsme někdy sešli z cesty. Cesta se kolem nás postupně víc a víc měnila v tmavý les. Koruny stromů propouštěly stále méně světla a my oba jsme z toho byly oba dost nesvý.

Měl jsem na těle zvláštní pocit, jako kdyby mě sledovalo několik párů oči. Nervózně jsem se ohlížel, jestli náhodou něco nezahlédnu, ale nikde nebylo vidět ani živáčka. Kromě toho jsem si všiml, že i řeka se změnila. Proud vody byl mnohem rychlejší a silnější. Byly to peřeje, které často bývají předpovědí pro vodopád.

Atrixel se z ničeho nic zastavil a zíral do křoví, které bylo na pravé straně od nás. nejdřív jsem vyděšeně zíral na něj, ale když nic neříkal, tak jsem se podíval stejným směrem jako on. Ze křoví se na nás dívaly dva páry svítících očí. Oba jsme stáli jako přikovaní do té doby, než se ozvalo mohutné zavrčení. 

,,Poběž!" zavolal Atrix. Oba jsme se rozběhli naráz jak nejrychleji jsme dokázali. Majitelé těch očí se rozběhli za námi. Voda vedle nás byla stále divočejší a já moc dobře tušil co se blíží. Hodlal jsem toho nějak využít.

Po chvíli jsem už viděl v dálce, jak voda padá někam do neznáma. Oba jsme se s Atrixem zastavili na kraji propasti a zírali jsme dolů na velkou masu vody. Byla tam obrovská tůň a nebyly vidět žádné skály, takže skok by mohl být bezpečný. Atrix pochopil co chci udělat. Naštěstí k tomu neměl žádné námitky. Oba jsme se na sebe podívali, přikývli a skočili dolů. I když jsem tohle už párkrát zažil, tak stále to pro mě byl hrozný pocit. Jsem radši, když má pod kopyty pevnou zem.

Dopadl jsem do ledové vody přímo pod vodopád. Ulevilo jsem mi, když jsem zjistil, že všude kolem mě je jen voda a ne žádné kameny, ale pořád jsem neměl vyhráno. Padající voda z vodopádu mě svou tíhou nechtěla pustit na hladinu a já začal ztrácet sílu. Nakonec jsem se přece jen dostal z dosahu vodopádu a vyplaval jsem na hladinu.

,,Bál jsem se, že už nevyplaveš." ozval se Atrix přímo přede mnou a pousmál se. Úsměv jsem mu oplatil a oba jsem začali plavat směrem ke břehu.
Konečně jsem pod nohama ucítil pevnou zem tvořenou oblázky. Udělal jsem asi 10 kroků, než jsem se dostal celý ven z vody. Čekal jsem na Atrixe, který byl pár metrů za mnou.
Přišel ke mě a oba jsme se naráz oklepali. Moc to nepomohlo, protože voda, kterou ze sebe oklepal Atrix, skončila na mě. Samozřejmě on skončil stejně. Jen jsme se tomu zasmáli. Smích nás ale hned přešel, když se ozvaly kroky a hned na to se před námi objevili dva vlci. Zíral jsem na ně stuhlý strachem a při pohledu do jejich oči mi bylo jasné, že jsou to naši pronásledovatelé.

Atrix se zničeho nic rozešel pomalým krokem k nim. Zmateně jsem na něj koukal.
,,Hej, Atrixi. Co to děláš?"

,,Vždyť to je můj táta."

Znovu se překonávám a vydávám kapitoly den po sobě. Hlavně se mě neptejte co se děje :33 Stejně to sama nevím. :Ď

atomovka007