Součástí Stáda

Cesta skrz houští

Ráno jsem se probudil jako první. Alseya ještě spokojeně spala stočená na zemi, aby jí nebyla zima. Rozhodl jsem se, že zkusím najít nějaké stopy, které by nám mohly pomoct najít mé přátele. Vrátil jsem se k ohradě. Konkrétně k té probourané části.

Všiml jsem si pár stop kopyt, které vedly nejdřív rovně a potom prudce zatáčely do prava do nějakého houští. Nebylo moc daleko a tak jsem se k němu pomalu vydal. Houští bylo tvořeno hustými křovím. V houští byla vidět vyšlapaná cesta. Podle těch polámaných větviček bylo poznat, že tu něco prošlo nebo spíš proběhlo a člověk to nebyl.

Najednou se za mnou ozvaly kroky. Já se hrozně leknul a prudce se otočil. Naštěstí to byla jen Alseya.

,,Já si říkala kam jsi zmizel." řekla a začala si prohlížet cestu v křoví.

,,Promiň, chtěl jsem se tu jenom porozhlédnout jestli něco nenajdu. Podle stop, které vedly z ohrady jsem našel tuhle cestu. Někde tam být musí." při tom jsem se zahleděl hluboko do houští a sledoval každý pohyb, který se v něm odehrával.

,,Tak jdeme ne? Když tady budeme před tím jen stát, nikdy je nenajdeme." řekla a už mizela v tom hustém houští. Rychle jsem se vidal za ní, aby jsem jí neztratil z dohledu.

Houští se po chvíli změnilo v menší listnatý lesík. Blížil se podzim, takže zem začínala být pokrytá vrstvou barevných listů. Vypadalo to nádherně, ale bylo to k ničemu. Listy zakryly všechny stopy a mi nevěděli jak dál. Chvíli jsme se rozhlíželi a snažili se najít něco, co by nám ukázalo cestu.

Stala se jen jedna věc a to, že někde z prava vyběhla srnka a kvůli listí vydávala při doskocích hrozný rámus. Koukali jsme se s Alseyou jak mizí v dáli a potom se podívali na sebe.
,,Co budeme dělat?" zeptala se Alseya a já jí chtěl odpovědět, jenže mě znovu vyrušilo to otravné šustění listů.
Myslel jsem si, že je to jen zase nějaká srnka a tak jsem tomu nevěnoval pozornost.
,,Dojdeme nakonec tohohle lesa a tam uvidíme." navrhl jsem a podíval se na Alseyu. Ta mě, ale nevnímala a dívala se někam směrem za mě. Já se opatrně otočil a zíral jsem stejně jako Alseya.

Stál tam ten bělouš, kterého jsem tehdy viděl v noci u Susan. Měl uši dopředu a díval se na nás nečitelným pohledem.
,,Proč mě sleduješ?" zeptal jsem se ho a doufal, že mi konečně odpoví.
Ani teď jsem se nedočkal a tak jsem se rozhodl to neřešit a prostě odejít.
,,Tohle nemá cenu." řekl jsem a obešel toho koně.

,,Galileo copak ty nevíš kdo to je?" zavolala na mě Alseya. Otočil jsem se na ni a zavrtěl jsem hlavou.
,,On je přízračný kůň." přišel jsem k ní blíž, abych si byl jistý co to vlastně řekla.

,,Přízračný kůň?" zeptal jsem se radši. Alseya jen kývla. Já se znovu podíval na toho bělouše, který za těch pár minut nezměnil polohu ani o milimetr.

,,Je to vůdce stáda, ale jeho stádo nikdy nikdo neviděl. Jen on se občas ukáže. Říká se, že v jeho stádě jsou všichni koně v naprostém bezpečí. Indiáni ho umí přivolat, třeba u nás taky párkrát byl a při každé návštěvě si sebou odvedl jednoho koně. Samozřejmě šli všichni dobrovolně." odvyprávěla mi příběh Alseya.
,,Vaši přátelé jsou v mém stádě." ozvalo se za mnou a já se s cuknutím otočil.
Znovu jsme s Alseyou začali zírat na záhadného hřebce a doufali jsme, že jsme se nepřeslechli.

Snad se vám tahle kapitola líbila :)) já jsem s ní celkem spokojená tak doufám, že i vy :3
Budu ráda za další vaše krásné komentáře a povzbuzující votes :D
Jo a s tím mým vydáváním...je ro hrozný já vím :( ale ta veterina je fakt těžká a ještě k tomu je to prvák, kterej je vždy nejhorší :((
No nic tak zas ahoj u další kapitoli ;))