Součástí Stáda

Rituál

Nechtěl jsem na ten podstavec jít s myšlenkou, že přízraka už nikdy neuvidím. Byla tu, ale i myšlenka, která mi říkala ať na něj vylezu. Je pravda, že kdybych se nestal přízračným koněm já, tak by to místo mohla získat ta zlá kobyla.
Nakonec tato myšlenka zvítězila a já se vydal na ten podstavec.
,,Budeš mi chybět přízraku." řekl jsem těsně před tím než přízrak vylezl na svůj podstavec. On nic neřekl. Jen se na mě mile usmál a vylezl na podstavec. Rituál mohl začít.

Nejdřív se nic nedělo, teda aspoň mě. Kolem přízraka se začal točit proud té tyrkysové vody. Přízrak mi po chvíli zmizel z dohledu. Vystrašeně jsem hleděl na místo, kde před chvíli stál. Mísily se ve mě dva pocity. Jeden mi řval v hlavě ať utíkám pryč, ale ten druhý mi říkal ať zůstanu, abych se dozvěděl co bude dál.
Zvědavost samozřejmě převládla a tak jsem zůstal.
Proud se z ničeho nic zastavil a jako obyčejná voda spadl dolů zpět na podstavec. Přízrak tam nebyl. Začínal jsem mít strach. Voda na přízrakově podstavci přestala zářit a ta co byla pode mnou začal zářit dvakrát tolik. Kolem mě se začínal dělat stejný vír jako předtím kolem přízraka. Stál jsem jako přikovaný a moje dlouhá hříva začala vlát ve větru. Z víru se ke mě začaly natahovat vodní jazyky. Bylo jich mnoho a připojily se na mě tělo jako nějací paraziti. Světlo z té vody začalo přecházet skrz jazyky do mého těla. Cítil jsem veliký nával energie a nepříjemné pálení na mé lysině. Pálilo to čím dál víc a já se bál, že to snad nepřestane. Nakonec to přece jen přestalo a nejen to. Proud vody spadl dolů stejně jako před tím a už nezářil.

Pomalu jsem slezl z podstavce a vydal se zpět. Jezírka v té první jeskyni taky nezářila. Do jednoho z nich jsem se podíval a spatřil svůj odraz. Mé oči zářily jasně tyrkysovou září a na mé lysině stejnou barvou zářil zvláštní ornament. Byl jsem si jistý, že přízrak žádný ornament neměl. Netušil jsem co by to mohlo znamenat. Najednou jsem si vzpomněl na Alseyu. Byl jsem rád, že jsem na ni nezapomněl a rychle jsem se vydal ven. Všimnul jsem si, že jsem mnohem rychlejší než kdy před tím a moje výdrž také. Byly to pro mě samé nové věci.

Venku byla stále noc, ale nikdo tam nebyl. Po Alseye, jakoby se slehla zem.
,,Alseyo!" zavolal jsem do temného lesa a naivně čekal na odpověď. Někdo se přece jen objevil, ale nebyl to někdo koho bych zrovna rád viděl.
,,Ahoj Gali. Vím co si o mě myslíš a chtěla bych to napravit. Vztek, který mě vedl k tomu, abych zabila přízračného koně byl tak velký, že jsem ho nedokázala ovládat. Tím bych se ti chtěla omluvit a poprosit tě, jestli bychom na to nemohly zapomenout." ta kobyla byla sama a vypadala dost sklíčeně. Stejně na tom bylo něco podezřelého. Přišlo mi, že si snad ani nevšimla, že jsem přízračný kůň. Mě v tuhle chvíli, ale zajímala jen jediná věc. ,,Kde je Alseya?" řekl jsem klidně.
,,Vím kde je. Pojď za mnou." řekla mile a otočila se směrem k lesu. Kousek popošla a potom se znovu otočila zpět na mě. Já tam jen stál a romýšlel se jestli jít nebo ne. Jestli, ale opravdu něco ví o Alseye, tak mi nezbývá nic jiného než jí věřit aspoň v tomhle.

Následoval jsem ji tedy do lesa a doufal, že to není léčka.

Další kapitola je tady!!!! :DD doufám, že teď přes ty vánoce mi to vydávání půjde trochu lépe, ale nic neslibuju :P zajímá mě jestli vás překvapilo, že se Galileo stal přízračným koněm a nebo jste to čekali? Určitě mi o tomhle napište do komentářů, protože mě to hrozně zajímá :D snad jste si teda kapitolu užili a já se s vámi loučím :D

atomovka007