Součástí Stáda

Minulost

,,Co jsi jim udělal tak hroznýho, že tě tolik nesnáší?" zeptal jsem se mezi nádechy a pomalu jsem se začal zvedat. Atrix se na mě podíval a vypadal trochu nesvůj.
,,To je dlouhý příběh." snažil se z toho vymluvit, ale já se nedal.
,,Neboj máme dost času a vstávej, musíme pokračovat dál." řekl jsem a podíval se doleva po směru proudu. Atrix se mezitím pomalu zvedl a snažil se postavit a udělal pár kroků. Všiml jsem si, že kulhá.
,,To je ta noha?" zeptal jsem se starostlivě a podíval se na ni. Rána, která už byla skoro zahojená, byla lehce oteklá a zarudlá.

,,Jo, no asi jsem na ní dával až moc zátěže přitom běhu, ale to bude v pohodě." ujistil mě a rozešel se kulhavým krokem po proudu potoka.  Šli jsme vedle sebe a povídali si. Já jsem po chvíli navázal na jedno téma, kterému se snažil vyhnout a to byl Temný klan.
Nejdřív celkem váhal, ale nakonec povolil a začal vyprávět.
,,Už od narození jsem byl jiný. Má matka mě zavrhla a tak se o mě staral táta. On jediný ve mně viděl něco co ostatní ne, jenže já ho i tak zklamal. Asi před dvěma týdny jsem udělal tu největší chybu a to jen proto, že jsem byl zvědavý. Zajímalo mě, proč se bojíme světla. Od malička mi bylo řečeno, že světlo nás může zabít, ovládnout a i mnohem horší věci. Bylo toho hodně, ale já ani jedné věci nevěřil..." odmlčel se a já dychtivě čekal co řekne, i když jsem to tak trochu tušil.
,,Šel jsem na slunce a náramně jsem si to užil,ale jeden z mých bývalých přátel mě nahlásil vůdci smečky. Konal se kvůli tomu sněm, na kterém se rozhodlo o mém osudu. Jediné co si z toho nejvíc pamatuji je zklamaný pohled mého otce." dořekl to sklopil uši, hlavu a na chvíli se zastavil.

,,Omlouvám se, že jsem tak naléhal." řekl jsem provinile a díval se na skleslého Atrixe, který očividně trpěl. Nakonec rychle zvedl hlavu, z hluboka  se nadechl a řekl ,,To je v pohodě, jsem rád, že jsem to někomu mohl říct." pousmál se  a vydal se znovu po proudu řeky. Pořád se ví a víc stmívalo, ale s Atrixem jsme nebyli ani moc unavení. Kvůli tomu zážitku s Temným klanem nám proudilo v krvi tolik adrenalinu, že se to jinak nedalo. Prostě jsme pokračovali v cestě dokud jsme viděli na cestu. To, ale netrvalo moc dlouho a mi museli najít místo pro odpočinek a spánek, který se stejně nedostavoval.

V lese nedaleko od nás jsme objevili malý mechový palouček hned vedle potoka. Přišlo nám to jako nejlepší řešení. ,,Doufám, že nejsme na území nějaké jiné smečky?" zeptal jsem se, když jsem na to začal myslet. Atrix zavrtěl hlavou a uvelebil se na měkoučkém mechu. Já osobně se rozhodl spát ve stoje kdyby se něco náhodou v noci dělo. Nějakou dobu jsme si povídali až nakonec Atrixel usnul. Jak já mu záviděl. 

Nevěděl jsem co dělat, ale při pohledu na jednu bílou květinu, která rostla nedaleko potoka, jsem si vzpomněl na Alseyu. Květina zářila ve tmě jasně bílou barvou a působilo to přímo magicky. Při pohledu na ni mi docházelo jen to, jak moc mi Alseya chybí.

Další kapitola hned druhý den? To ode mě není moc normální co, ale tak, chtěla jsem vám udělat radost :)) doufám, že se vám líbila :3

atomovka007