Součástí Stáda

Alseyin plán

Probudil jsem se už za svítání a tak jsem vylezl ven a sledoval východ slunce nad jezerem. Byla to nádhera. Najednou mě, ale zaujal nějaký pohyb kolem jezera. Po pravé straně se pohybovaly dvě postavy. Špehové. Nějak jsem na ně úplně zapomněl. Vběhl jsem zpět do dutiny stromu a doufal, že si mě nevšimli. Alseya se pomalu probouzela a já mezi tím zadýchaný stál u vchodu a díval jsem se k jezeru.

,,Co se děje?" zeptala se rozespale. Leknutím jsem sebou cuknul. Podíval jsem se na ní a nevěděl co říct.
,,Sklamal jsem." řekl jsem nakonec. Alseya se postavila a tázavě se na mě podívala.
,,Cože?" zeptala se.

,,Já...špatně jsem jí prokouknul a teď je kvůli mě přízračný kůň v nebezpečí."

,,Koho?" zeptala se znovu.

,,Tu klisnu. Celou tu cestu jsou za námi její špehové. Ona věděla, že ji v tu noc uslyším, a že utečeme. Všechno ví." ta poslední slova jsem řekl hodně potichu. Jako bych ztratil hlas.
Alseya vypadala vyděšeně.
,,Co uděláme?" spoléhala se na mou odpověď. Vždy se spoléhala na mě a já najednou nevím. Absolutně nic mě nenapadá.
Na znamení, že nevím jsem si povzdechl a sklonil hlavu.
,,Ale já vím!" vykřikla po chvíli Alseya. Narovnal jsem se a poslouchal její plán.
,,Když půjdou za námi, tak je navedeme do té vesnice, která tě momentálně nenávidí a chce tě zabít." u toho se uchechtla a pokračovala dál ,,Navedeme je přímo na prostředek a potom se vytratíme. Mezitím je lidé chytí a my jsme v suchu." bylo to geniální, ale mělo to háček.
Nevíme jakým směrem ta vesnice je a já se opravdu nechci nechat zabít lidmi, kteří v té vesnici žijí. Stejně jsem souhlasil.
,,Víš kde teď jsou?" zeptala se ještě.

,,Viděl jsem je jak jdou po pravém břehu jezera." odpověděl jsem a momentálně se spoléhal já na ní.
,,Dobře, já vím jakým směrem ta vesnice je a oni jdou tím správným směrem." ušklíbla se ,,půjdeme za nimi, oni tam mezi tím budou někde číhat. Nakonec budou sledovat oni nás a my je zavedeme do vesnice." dořekla to a hrdě se usmála.

,,Dobře šéfe. Veď mě." povzbudil jsem ji a ona sebejistě vykráčela z dutiny stromu. Bylo to trochu komické, ale nechal jsem ji při tom.

Vydali jsme se tedy po pravém břehu jezera přesně tam kde jsem naposledy viděl špehy. Od vody jezera šla celkem zima a tak jsem se s Alseyou trochu vzdálili do malého listnatého lesíka, který byl celý zbarvený do žluto červeno hnědé. Byla to nádhera.

Je neuvěřitelné jak se podzim a zima blíží. Ani nevím co budu dělat v zimě. Nikdy jsem zimu venku netrávil. Vždy jsem byl ve stáji a Susan mi nosila seno. Byly to krásné chvíle, ale klid jsem moc neměl. Winston mě neustále zapřahal do saní, aby se dostal do města. Tyhle chvíle mi zase tolik nechybí.

Špehy jsem nikde nezáhlédl a ani nezaslechl. Možná to bylo tím, že naše kroky ve spadaném listí dělají hrozný rámus a tak jsem na chvíli zastavil. Alseya se hned zastavila taky a nechápavě na mě zírala.
I když jsme oba stáli tak jsem zaslechl další kroky v listí a jejich náhlé zastavení.

Další kapitola po týdnu je tady ;)) řekla bych, že zase začínám mít chuť psát tak doufám, že ji brzo neztratím ;)
V tomhle týdnu toho mám hrozně moc, ale dobrá z práva je že zatím z ničeho ve škole nepropadám :D
Určitě mi dejte vědět co si o tom myslíte a jak se vám líbí kapitola:D miluju ty vaše krásné komentáře a vote mě samozřejmě taky moc potěší :33

atomovka007