Součástí Stáda

Vyrážíme

Diablo se po nějaké době vrátil. Pohled na něj byl dost děsivý. Na boku měl velké krvavé šrámy a kulhal. Lira se k němu okamžitě rozběhla.
,,Co se stalo?" řekla a celou cestu až ke slámě v rohu ho podpírala. Diablo těžce oddechoval a viděl jsem jak se bolestně šklebí. Svalil se na slámu a konečně se chystal něco říct. ,,Asi jsem nebyl dobrý vůdce." vyšlo z něj a potom položil hlavu na slámu. Bylo to všechno na co se zmohl.
,,Tím se naše cestování dost komplikuje." podotkl jsem a sledoval zraněného Diabla.

,,Napadlo mě, že by bylo nejlepší počkat do jara. Sníh nás bude hodně zdržovat a vysilovat."

,,Máš pravdu. Zůstaneme tady a Diablo se v klidu uzdraví." v tu chvíli jsem se prudce otočil, protože na jedné straně zapraskala prkna stodoly. Byl to silný vítr od blížící se bouře. Bude to opravdu krutá zima.

O 2 měsíce později...

Jen tak tak jsme přežili zimu s poslední kupkou sena pro 4 koně. Diablo už byl v pořádku a schopen nám říct co se tehdy stalo. ,,Přišel jsem do stáda a oznámil svůj odchod. Několik hřebců vystoupilo ze stáda jako dobrovolníci. Jeden z nich byl můj vyvolený, ale ostatním se to nelíbilo. Rozběhli se ke mě, začali mě kousat a kopat všude po těle, aby mě donutili změnit mé rozhodnutí Bylo to nesnesitelné. Nakonec asi usoudili, že to nemá cenu a odešli pryč i se stádem." Lira k němu přišla a hlavou se mu láskyplně otřela o krk. ,,To muselo být hrozné."

,,Rychle, pojďte se podívat ven." zavolala Alseya nadšeně z venku. Všichni jsme se za ní vydali. To co nás čekalo byla ta nejlepší zpráva, kterou jsem za poslední měsíce slyšel.
Venku roztával sníh a objevovaly se jarní květiny, které zářily všemožnými barvami. Byl to nádherný pohled a my  mohli konečně vyrazit na cestu.
,,Kdy vyrazíme?" zeptala se nadšeně Alseya a radostně si poskočila.
,,No, rád bych co nejdřív." odpověděl jsem. Jelikož bylo ráno, tak jsme mohli klidně vyrazit už dneska. Vešel jsem dovnitř a zavolal ostatní . Museli jsme se dohodnout kdy a kam vyrazíme.

,,Navrhuju, aby jsme se najedli a vydali se k potoku, kde se napijeme. Budeme potom připraveni vydat se pryč." řekl Diablo. Nikdo neměl námitky.
Pod roztávajícím sněhem už rostla čerstvá, šťavnatá tráva. Všichni jsme vyběhli ven a začaly se pást. Po nějaké době jsme vyrazili k potoku. Byl to ten, u kterého jsme našli Alseyu. Vrátily se mi ty nepříjemné vzpomínky, ale pohled na šťastnou a zdravou Alseyu je všechny zahnal.

Všichni jsme se postupně napili a pak přišel ten moment volby. Kam se vydat jako první? Každý chtěl jít jiným směrem. Já chtěl jít podél proudu potoka, protože jsem chtěl vidět moře.
Alseya říkala, že všechna voda ze světa končí právě v moři, takže bylo logické vydat se po proudu. Nakonec všichni souhlasili se mnou, protože bylo jisté, že tudy někam dojdeme.
Nějakou dobu se nic nedělo a tak jsme se rozhodli, že trochu zrychlíme. Cesta nevypadala nijak hrozně, akorát někde bylo vetší bahno a bylo nutno si dávat pozor. Z klusu jsme postupně přešli do cvalu a Alseya se dostala do vedení. Bohužel běžela tak rychle, že si nevšimla konce cesty a zmizela nám z očí.

Další kapitola je tady :)) snad se vám líbila a budu ráda za nějaké hezké komentáře :33 předem děkuju

atomovka007