Jmenuji se Galileo a jsem čtyřletý hřebec Berberského koně. Lidi se ke mě chovali hrozně. Můj život nezačal zrovna slibně. Narodil jsem se v zajetí a za tu dobu co jsem tady obdivuji divoké koně, kteří se občas kolem naší farmy proženou jako vítr.
M...
,,Divím se, že nad tím ještě přemýšlíš." popíchla mě Alseya ,,Kdyby mi někdo něco takového nabídl, tak okamžitě souhlasím."
,,Můžeš prosím tě přestat?!!" okřikl jsem ji a potom si dál hleděl cesty. Alseya se očividně urazila, protože už z ní nevypadla žádná další otravná poznámka.
Naše cesta vedla skrz les, kde se po chvíli začaly objevovat vysoké skály. Měl jsem tam hrozně divný pocit, protože se ze skal pomalu začala tvořit úzká ulička. Naklusal jsem, abych se z téhle uličky dostal co nejdřív. Alseya se přidala ,,Proč tak spěcháš?" ozval se její hlas po dlouhé době. Najednou se začala země třást. Podíval jsem se nahoru, kde se na nás valila kupa kamenů.
,,Běž!" zařval jsem a rozcválal se uličkou co nejrychleji. Utěšovalo mě, že za sebou slyším dusot Alseyiných kopyt. Cesta se začala zvedat směrem nahoru. Když už jsem konečně uviděl konec, nebyl jsem z toho nadšený tak jak jsem si myslel. Byl to doslova konec cesty. Byl tam totiž sráz dolů. Doběhl jsem ke kraji a podíval se dolů. Tam se rozprostíralo jezero. To nám dávalo aspoň nějakou šanci na přežití.
,,Co budeme dělat?" zeptala se udýchaně Alseya a se strachem se dívala ze srázu dolů.
,,Skočíme." řekl jsem jako by to snad bylo normální. Alseya se na mě prudce otočila a když uviděla, že to myslím vážně, tak ani nic neřekla. Couvnul jsem trochu dozadu, abych se mohl rozběhnout. Nacválal jsem a skočil. Sledoval jsem rychle blížící se hladinu vody a pocítil silný náraz. Chvíli byla tma, asi jsem ztratil vědomí, ale nedostatek vzduchu mě znovu probudil.
Dostal jsem se na hladinu a podíval se a místo odkud jsem skočil. Nic tam už nebylo, žádná ulička pouze kameny. Měl jsem hroznou radost, že jsem ten skok přežil, ale byl jsem zatím sám. Kde je Alseya?
,,Alseyo!!"zavolal jsem a za mnou se ozvalo šplouchnutí Otočil jsem se z doměním, že se Alseya konečně vynořila, ale za mnou nikdo nebyl. Jen bublinky vycházející ze dna. To musí být ona.
Rychle jsem se potopil a s radostí jsem zjistil, že to jezero není moc hluboké. Za chvíli jsem zahlédl dno a potom i Alseyu. Měla kopyto zaseklé v nějakých kořenech a prudce sebou škubala. Nevěděl jsem jak ji mám uklidnit a tak jsem se prostě rozhodl jednat. Doplaval jsem k těm kořenům. Zkoušel jsem je rozkopnout, ale v té vodě jsem nedokázal vytvořit dostatečnou sílu, aby se mi to podařilo. Docházel mi kyslík a Alseya na tom byla ještě hůř než já. Už sebou ani neškubala, začínala ztrácet vědomí. Vzal jsem ty kořeny do zubů, opřel jsem se o dno a vytrhl kořeny. Konečně.
Podplaval jsem Alseyino tělo tak, abych ji měl na hřbetě. Dostal jsem se na hladinu a po chvíli i na břeh. Svalil jsem se na zem a Alseya se svalila hned vedle mě.
,,Děkuju." řekla mezi nádechy a výdechy. Já jen přikývl. Hlavu jsem měl položenou na zemi a zíral na písek, který se táhnul po okraji jezera. Najednou se před mým obličejem objevily čtyři kopyta. Lehce jsem zvednul pohled a spatřil jsem asi nejkrásnější stvoření na světě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Rychle jsem se postavil a prohlédl jsem si koně, který stál přede mnou. Byla to nádherná klisna. Měla tmavě hnědou srst a světlou hřívu, která jí vlála ve větru. Poslední co si z té chvíle pamatuju je jak se postavila na zadní a její kopyto v mém obličeji. Potom už jen tma. Znovu.
Tak další kapitola :DDD nevím po jak dlouhé době, ale snad jste si ji užili :33 dala jsem si na profil konečně svoji fotku, takže teď už víte jak vypadám :3 jsem krásná, že? :DDale ne dělám si srandu :P další kapitola bude snad brzy...snad :DD
