Součástí Stáda

Život na farmě

,,Susan jdu dát Galimu postroj a potom půjdu orat. Vrátím se až večer."

Galileovi už jsou čtyři roky. Vyrostl z něho silný hřebec, ale ne dost silný aby zvládal namáhavou denní rutinu. Jeho zdraví se tím postupně zhoršovalo.

Susan si toho všimla jenže se bála na to Winstona upozornit aby nedostala třeba facku nebo něco horšího. Je pravda, že se Winston nebál bít svou ženu a i přesto všechno ho Susan nikdy neopustila. Jediným důvodem byl Galileo. Věděla, že kdyby si rozváděli Winston by si Galiho nechal. Pro Susan byl Galileo ten nejkrásnější hřebeček plavé barvy. Jenže teď vypadal Galileo jako po těžkém boji.

,,A nemohl by dneska Gali zůstat doma? Přece jenom by si po takové práci zasloužil odpočinek."

,,Ani náhodou! Dneska potřebuju zorat dolní pole." řekl naštvaným tonem.

Z POHLEDU GALILEA

Ve stáji byl klid, který jsem si moc užíval. Věděl jsem, že za chvíli přijde Winston ale nechtěl jsem si tím kazit náladu. Po včerejší práci jsem měl být odpočatý ale nejsem. Ně co se se mnou děje nebo mi není dneska prostě dobře. Najednou se ozvalo krátké zavrzání a pak se naplno otevřely dveře.

Chtěl jsem doufat, že to je Susan. Moje naděje se ztratila v ten moment co můj box otevřel naštvaný Winston a v rukou držel postroj a bič. Postroj pověsil na stojan a jako první na mě chtěl dát chomout. Při tom se mi trochu zamotala hlava a já omylem vyrazil ten chomout Winstonovi z ruky. To se ale nemělo stát. Hned mi na zádech přistála rána bičem. Já bolestí uskočil a slabě zaržál. Pak už jsem stál klidně a Winston na mě navlékl celý postroj.

Po chvíli mě vzal za otěže a vedl směrem k dolnímu poli. Na poli už byl připravený orací stroj. Winston mě zapřáhl a já se na povel rozešel. Po šesti hodinách a jedné přestávce jsme měli půlku pole zoranou. Jenže mi bylo každým krokem hůř a hůř. Winston mě při každém sebemenším zpomalení dal ránu bičem. Po asi dvanácté ráně jsem to už nevydržel a upadl na zem. Winston na mě začal řvát ať vstanu ale já se najednou nemohl ani postavit. Winston mě dal pár dalších ran bičem a když jsem se stále nezvedal dostal jsem i pár kopanců. Najednou ale jeho činnost něco přerušilo. Z posledních sil jsem zvedl hlavu a podíval se na kraj pole.

Byla to Susan. Řvala na Winstona ať toho nechá ale on jí jen nadával a říkal, že se má vrátit domů. Susan se najednou rozběhla směrem k Winstonovi. Ten byl jako přikovaný jen překvapeně koukal na Susan co udělá. Susan přiběhla k Winstonovi a dala mu pěstí do obličeje. Winstona to srazilo k zemi.

Susan využila příležitosti, sundala mi postroj nandala mi ohlávku a klekla si ke mě.

,,Gali teď musíš nutně k veterináři. Jinak by jsi do rána nemusel přežít. Prosím ještě naposledy se zvedni." koukal jsem do těch jejích smutných očí, kterým nešlo říct ne. Začal jsem se tedy zvedat. Když jsem byl konečně na všech čtyřech tak mě Susan vzala za ohlávku a vedla směrem k městu.

Takže zde máte první kapitolu. Prosím ohodnoťte ji komentáři a votes. Děkuji Ember202 za první komentář a první votes u tohoto příběhu. Moc to pro mě znamená.

Užijte si čtení. atomovka007