Součástí Stáda

Strach

Pomalu se blížil večer a moje nervozita stoupala. Bude ten rituál těžký? Doufám, že to nebude bolet a...no nechci už na to myslet.

Přízrak byl vzhůru, ale pořád ležel. Hlavu měl položenou na zemi a oči měl otevřené. Já nervózně chodil po stodole a snažil se na to nemyslet. Ani nevíte jak to bylo těžké. Diablo stál venku. Nevím co tam dělal, ale bylo mi to tak nějak fuk.

,,Přízraku já-já mám strach." řekl jsem po chvíli. Musel jsem to říct. Nedokázal jsem v sobě dusit ten strach.
,,Já ho taky měl, ale neboj nic to není." uklidnil mě. Trochu mi to pomohlo, ale brzo jsem na to zase začal myslet. Došlo mi, že potom rituálu se už asi neuvidím s Alseyou. Musím se s ní rozloučit.

,,Diablo!?" zavolal jsem směrem ven. Ozvaly se kroky a za chvíli přišel Diablo dovnitř.
,,Co je?"

,,Přivedl by jsi Alseyu, prosím?"

,,Dobře." byl jsem rád, že nic nenamítal. Nechtěl jsem mluvit o loučení.
Odešel a ve stodole nastalo nepříjemné ticho, které přerušil přízrak.
,,Galileo, já-" rozkašlal se. Přispěchal jsem k němu a snažil se ho utěšit jako to dělala Alseya. Jeho záchvat kašle naštěstí přestal a tak mohl přízrak dál mluvit ,,Bojím se, že ta kobyla se bude snažit ten rituál nějak překazit. Kdyby se ona stala přízračným koněm, tak..." nedořekl to. On jediný věděl co se může stát a podle jeho reakce je to hodně zlé.
,,Neboj nikdo nám to nepřekazí, ne dokud tu jsem já." lehce jsem se na něj pousmál, ale sám jsem tomu moc nevěřil.
Bylo jasné, že se to pokusí nějak překazit a já to nesmím dovolit.

Přízrak znovu odpočíval, a tak abych ho nerušil jsem odešel ven a čekal na Alseyu.
Za chvíli se objevily dvě siluety. Nebylo poznat co je to za koně, protože už bylo šero, ale já si byl jistý, že je to Alseya s Diablem.

Chtěl jsem se za ní rozběhnout, ale to by tu zůstal přízrak sám. Byla by to jen chvilka, jenže jsem to nemohl riskovat.
Po pár minutách už byli konečně u mě. Sice byla už skoro tma, ale i tak jsem si všiml ran od kousanců na jejím těle.
,,Můj bože Alseyo! Jsi v pohodě?" zeptal jsem se starostlivě.
,,Už docela jo." odpověděla unaveně. ,,Prý jsi mi chtěl něco říct."

,,No...víš...já- já jsem se chtěl rozloučit." najednou úplně zpozorněla a prudce nadzvedla hlavu. ,,Cože? Proč?"

,,Blíží se ten rituál a po něm už se asi jen tak nesetkáme." bodalo mě u srdce, když jsem tohle říkal.

,,Neboj Gali. Určitě to není naposled co se vidíme." chtěla to nějak zachránit, ale mě to drtilo čím dál víc. ,,Jak si můžeš být tak jistá. Nikdo z nás neví co se při tom rituálu stane. Třeba se něco pokazí a já si tě nebudu pamatovat." proč myslím na takové věci. Alseya vypadala, že neví co říct.
,,Gali, tohle neříkej." drtilo jí to stejně jako to drtilo mě.
Přišla ke mě a navzájem jsme se objali krky. V ten moment mi došlo, že k Alseye možná cítím i něco víc, ale nebyl jsem si tím vůbec jistý.

Další kapitola konečně ;)) v téhle se sice nic moc nestalo, ale tak doufám, že se vám líbí stejně jako ty předchozí :))
Můžete mi zase napsat nějaký pěkný komentář pokud chcete a nebo můžete dát vote :33

atomovka007