Součástí Stáda

Po proudu

Probudil jsem se celý promočený v bahně a s velkou boulí na hlavě. Chtěl jsem se postavit, ale něco mi v tom bránilo. Dřelo mě to do zad, když jsem se to z nich snažil sundat.
Nakonec se mi to podařilo. Byla to velká větev, která se ulomila od padající ho stromu ležícího hned vedle mě. Měl jsem obrovské štěstí, ale radost z toho mě hned přešla, když jsem zjistil, že jsem sám.
Alseya, Lira a Diablo nebyli v dohledu a přes ten zatracený déšť nebylo nic slyšet. Do toho všeho mi stále třeštila hlava a nedalo se moc dobře přemýšlet. Vrátil jsem se zpět k jezeru a na jeho druhé straně jsem si všiml rozvodněného potoka, kterým odtékala voda z jezera.
Dostal jsem jen jeden jediný nápad a to vydat se sám po proudu vody a dojít na smluvené místo. Jen doufám, že to napadlo i mé přátele.

Pomalou a lehce vrávoravou chůzí jsem se vydal kolem břehu jezera až k potoku. Ještě naposledy jsem se otočil, kdybych náhodou nezahlédl třeba Alseyu. Moc jsem si přál, aby se tak stalo. Samozřejmě jsem byl stále sám. Já a neutichající bouře. Nezbývalo mi nic jiného, než prostě jít dál po plánované cestě.

Moc daleko jsem nedošel. Chtěl jsem, ale příšerná bolest hlavy mi to nedovolovala. Našel jsem nedaleko potoka kamenný převis, pod kterým bylo aspoň trochu sucho. Lehl jsem si a chvíli jsem přemýšlel nad tím, proč mě opustili. Možná si nevšimli, že nejsem za nimi, nebo si mysleli, že jsem mrtvý. Jen doufám, že se na mě neopustili záměrně.

Snažil jsem se tu myšlenku vytěsnit z hlavy, ale nešlo to. Nakonec jsem to vzdal, položil jsem hlavu na vlhkou zem a usnul. Čekal mě další bezesný spánek.

Vůbec nevím jestli bylo ráno,odpoledne nebo večer když jsem usnul. Od té doby co jsem dostal do hlavy tou větví jsem ztratil pojem čase a tmavé mraky, které zahalovaly celou oblohu tomu moc nepomáhaly. Každopádně mě v noci probudil hlasitý hrom a já sebou prudce trhnul. Nic jsem neviděl, ale něco jsem zaslechl. Kromě hučící vody jsem ještě slyšel slabé vrčení a kňučení.

Napadlo mě, jestli to náhodou není vítr. Změnil jsem názor hned potom co se ozvalo vlčí zavytí. Musel jsem pryč, byl jsem tady moc na očích těm krvežíznivým šelmám.
Vstal jsem a vydal se dál po proudu potoka. Vytí se stále opakovalo, ale začalo mi to připadat divné. Ozývalo se stále to stejné vytí, to znamená, že to byl jen jeden vlk a byl stále na jednom místě. Nepronásledoval mě.
Čím víc jsem se vzdaloval, tím bylo vytí méně slyšet a znělo to víc zoufaleji. Moje zvědavost mi nedala, musel jsem se vrátit a zjistit co to znamená. Pomalu jsem se přibližoval k osamělému vlkovi skrz les. Zatím jsem ho ještě nezahlédl, ale řídil jsem se sluchem. Jeho hlasité vytí mě vedlo přímo k němu.
Stále jsem se přibližoval a nedopatřetím jsem šlápl na malou větvičku, která hlasitě zakřupala.
Z větvičky jsem svůj pohled přesunul zpět před sebe. Leknutím mi úplně poskočilo srdce.
Přímo přede mnou se na mě dívaly dvě jantarové oči.