➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐈𝐈 • Bezová hůlka Grimmů

9. října 1939
1. ročník v Bradavicích

Vyjekla dříve než se stačila zarazit; vzápětí zalapala po dechu, když jí dlaněmi projela ostrá bolest a v čerstvé ráně jí zaštípala chladná podlaha: v hrudi se jí probouzely vzlyky, ale pevně sevřela rty, aby je zadržela.

"Uhni, šprtko!" Knihy se jí z tašky vysypaly s tupým žuchnutím na zem, jak do nich někdo kopl.

Raven si s povzdechem klekla a začala sbírat učebnice, brky a kalamáře s inkoustem – jeden z nich se rozbil a vytvářel tak na liduprázdné chodbě modrou skvrnu ve stejné barvě jako její vlasy.

Nahmatala v brašně svou hůlku ze dřeva černého bezu a jádrem z testrálovy žíně.

Když v srpnu doprovázela svou sestru do Příčné ulice a kupovala si tam pomůcky pro první ročník, nejvíce se těšila a obávala výběru hůlky, takže se k zapadlému krámku Ollivandera vydala šouravým krokem a předtím se ujistila, že uvnitř nikdo není.

"Slečna Peregrinová," broukl muž zpoza regálů se zaprášenými krabičkami; mluvil jako stařec a měl šedivé – ne stříbrné vlasy a oči, ale mohlo by mu být sotva třicet let. 

Raven se zachvěla pod jeho pohledem, ale to už jí (aniž by odvrátil oči) strkal do rukou první hůlku, "třináct a půl palce, kaštanové dřevo, žíně z jednorožce, ohebná," ale ani si ji pořádně neprohlédla, když už jí ji tahal z rukou zpátky do krabičky.

Takhle to pokračovalo dalších pět, deset, patnáct hůlek, až se Raven skoro rozplakala zoufalstvím, ale Ollivander nepůsobil sebemenším dojmem, že by ho její neschopnost přilnout k nějaké hůlce nějak trápila.

Mohlo to trvat snad dvacet minut, kdy se proud hůlek stále tenčil: tentokrát už si každou hůlku pečlivě prohlížel, než ji opatrně dal Raven do rukou.

Ale přesto si ji žádná nevybrala, až si Raven všimla, že jí už dlouho žádnou hůlku nedal a vstala, aby se za ním šla podívat. "Pane Ollivandere?" zavolala a po chvilce váhání přešla pult navršený desítkami krabiček a zašla mezi vachrlaté prostory plné krabiček a vůně dřeva. 

Našla ho, jak klečí na kolenou před stolkem a v rukou něžně drží jednu dlouhou, zaprášenou krabičku.

"Vzpomněl jsem si," začal potichu mluvit pro sebe, "ještě na jednu hůlku. Dlouho tady leží, ale vás, slečno Peregrinová," prudce se na mě otočil a jeho stříbrné oči mě ve tmě probodávaly, "vás by si mohla vybrat. Na to nesmíte zapomenout, slečno Peregrinová: hůlka si vybírá majitele, nikdy naopak."

S těmito slovy opatrně odklopil víčko a odhalil dlouhou hůlku z tmavého, leštěného dřeva; upřel na ni pohled a pomalu k Raven natáhl ruku s krabičkou, aniž by se hůlky dotkl.

Polkla a s výdechem se k hůlce přiblížila; byla od ní několik palců, ale cítila teplo, které z ní vyzařovalo.

Věděla, že tohle je její hůlka, ale něco v jeho očích ji znervózňovalo.

Sevřela prsty kolem rukojeti a zvedla ji; nechápavě se na hůlku podívala: teplo, které z ní před chvílí sálalo jako z živé bytosti, náhle pohaslo a hůlka vypadala jen jako kus obyčejného dřeva, ale Ollivander přikývl a beze slova ji zavedl do krámku, kde váhavě postával za pokladnou.

"Dřevo z černého bezu a žíně z testrála. Deset palců, neohebná," odříkal naučeně, ale poté se zarazil a pronikavě se na Raven podíval. "Dokážete s ní velké věci, slečno Peregrinová. Jen na vás bude záležet, jaké... Velké věci nemusí být nutně dobré."