➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐋𝐕𝐈𝐈 • Tiché zmrtvýchvstání

Když z Prasinek vzhlédl k siluetě Bradavického hradu a viděl, jak je zasypaný bílou pokrývkou a tyčí se na vrcholu, zatajil se mu dech.

O chvíli později mu všudypřítomný sníh nepřipadal tak krásný, když se v něm brodil nevyšlapanou stezkou nahoru a chlad se mu šířil od konečků prstů do hrudi, kde ho pálil při každém nádechu.

Rozhlédl se kolem sebe a zatoužil po teplé srsti a čtyřech nohou, ale nikdy nevěděl, kdo ho může sledovat až do Bradavic.

Cítil v zádech stíny Smrtijedů, ale útok, který zoufale očekával, nepřicházel a jeho to dohánělo k šílenství: kolikrát se opilý otočil a s hůlkou v ruce očekával nejlepší souboj svého života a pravděpodobně poslední, ale nikdy nikoho nezahlédl.

U brány na něj čekal Hagrid, stále stejný poloobr s ježatou houštinou hnědých vlasů a vousů, ale tentokrát ho jeho úsměv a zamávání nemohlo potěšit; ledabyle mu pokývl a mlčky ho následoval cestou k hradu.

***

Nastala ta nejlepší doba v měsíci, kdy byl zotavený z poslední přeměny a do té další ještě zbývalo dost času, takže když dostal vzkaz od Brumbála, aby se okamžitě dopravil do Bradavic, byl k odchodu připravený rychle.

Pohled na Bradavice ho nepříjemně zabolel, zvláště na Vrbu Mlátičku, která se poklidně houpala v mírném vánku.

Zatímco postupoval vyšlapanou cestičkou, přemýšlel nad zvláštní naléhavostí dopisu a samotném místě schůze: Brumbál se snažil Bradavice od války odpoutat, kromě občasného verbování studentů do Fénixova řádu, ale teď trval na tom, že se všichni musí sejít zde co nejdříve pro projednání závažné situace.

Netušil, co by nejmocnější kouzelník na světě dokázal považovat za závažnou situaci a z jeho mlhavých představ se mu točila hlava.

***

Byl opravdu naštvaný: v jednu chvíli toužil tenký pergamen popsaný známým hůlkovým písmem roztrhat na kousky a zapomenout na celý Řád a Brumbála s těma jeho lítostivýma očima, ale vztek se přes něj přelil ve vlně stejně rychle, jako přišel. Co po nás ještě chce? Jakým právem?

Poslední rok strávený jako vyvrženci, věčně utíkající a schovávající se jako králíci v noře, když kolem prochází liška; měl dost toho věčného strachu při každém hlasitějším zvuku i dost smutku v jejích očích, když si tiskla jejich syna na hruď a obracela na něj tázavý pohled.

Jak dlouho takhle budeme žít? Jak dlouho to vydržíme? Povzdechl si a položil Brumbálův dopis na stůl.

***

Měl strach, opravdový strach, který ho svíral na hrdle jako stisk bledé ruky, ale pod ním se čeřilo něco jiného, temnějšího. Proč by měl mít strach? Už přece není strašpytel, má moc a ochranu toho nejmocnějšího černokněžníka na světě, kterého se bojí všichni, všichni včetně něj.

Přesto se nemohl zbavit zvláštního záchvěvu, když se přemístil do Prasinek a odtud klopýtal březnovým sněhem do hradu.

Na ošetřovnu dorazil jako poslední, když už tam většina Řádu byla: kolem dvou postelí zakrytých plachtou viděl Brumbála s vousy a vlasy protknutými stříbrnými nitkami; dnes vypadal ještě starší než kdy dřív.

Vedle něj stála profesorka McGonagallová s pevně staženými rty a pohledem, který se snažila odvracet, ale neustále se jí vracel.

A jeho přátelé, všichni tu byli – Sirius, Remus a James; všichni se dívali přímo před sebe a Peterova příchodu si ani nevšimli: byli jako v transu, ztuhlí hrůzou, nebo překvapením; zvědavě popošel blíže a když prošel neviditelnou stěnou, zaplavil ho zvuk srdceryvného pláče.

Protáhl se mezi nimi a první, co uviděl, byl starý a ošklivý domácí skřítek, který ležel na zemi, schoulený do klubíčka a kvílel: byl ochromený kletbou, takže se nemohl hýbat a pravděpodobně ani trestat, což byl účel, ale jeho nářek to nezastavilo.

Fascinovaně se díval, jak se jeho hrudníček zvedá a propadá, když Sirius vedle něj podrážděně zavrčel a cukl nohou, jak se pod Brumbálovým pohledem bránil popudu skřítka kopnout do břicha a umlčet ho tím.

V tom ho Peter poznal – byl to Krátura, domácí skřítek Blacků; otočil se na dvě postele a překvapeně zalapal po dechu: na dvou lůžkách vedle sebe ležel Siriusův mladší bratr Regulus a blízko vedle něj Raven; byli mrtví, ale měli pevně spojené ruce.

"Jak to vypadá, Poppy?" zeptala se upjatě profesorka McGonagallová a roztržitě shlédla na Kráturu, který se tiše třásl na zemi a podle vztyčení velkých uší mlhavě naslouchal.

Peter se nechápavě podíval na mladou ošetřovatelku, která seděla vedle Raven a pečlivě si prohlížela její tvář. Je mrtvá, chtěl říct. Už jí nepomůžete.

Slečna Pompfreyová vahávě pokrčila rameny. "Asi budeme muset počkat na Alastora, já se v černé magii moc nevyznám."

Jako na povel se dveře ošetřovny rozletěly a v nich stál podrážděný bystrozor Moody zvaný Pošuk se svým novým kouzelným okem s jasně modrou duhovkou, které nezávisle na tom druhém těkalo všemi směry a zkoumavě si všechny shromážděné měřilo.

Zaklel a opírajíc se o sukovitou hůl prošel dál až k nim a hlouček se před ním uctivě rozestoupil a umožnil mu cestu k postelím; upřel na dvojici obě své oči a několik dlouhých minut je jen pozoroval, potom se k Raven sklonil a krátkými prsty ji překvapivě něžně otevřel oko: bylo podlité krví a žilky v bělmu ostře vystupovaly.

Nechal víčko opět klesnout a se zabručením se jí lehce dotkl na hrudníku mezi ňadry; ukazováčkem pevně zatlačil do kosti a vztekle se na nervózní Poppy podíval. "Jak se to stalo?"

Brumbál mu tlumeně odpověděl: "Topili se v jezeře plném neživých."

Pošuk si pro sebe přikývl a odložil hůl na druhou postel, vytáhl hůlku a sklonil se k Raven; Peter zatajil dech a naklonil se blíže, až na sobě ucítil Moodyho umělé oko, jak se do něj zavrtává skrze hlavu, ale byl příliš zvědavý, jak je chce přivést k životu.

"Dokážete jim pomoct? Není už pozdě?" zeptala se tiše Poppy a starostlivě se na mladou dvojici podívala.

"Možná je," zavrčel Moody. "Nezjistíme to, dokud to nezkusím, ne?" Syčivě se nadechl a přejel Raven špičkou krátké hůlky od úst přes ohyb brady a hrdlo k hrudnímu koši a opět zpátky; když přejížděl přes bradu, Raven prudce otevřela oči a začala se dávit.

Moody ji obratně chytil za rameno a otočil ji na bok, aby mohla vykašlat všechnu vodu, co měla v plicích; zelená voda se mísila s černou krví a barvila bílou podlahu ošetřovny do nechutné směsice barev.

Všichni až na Brumbála a Siriuse odstoupili a jen zírali na náhle obživlou Raven: do tváře se jí začala vracet barva a proud vody se zpomaloval, až se zastavil; vyčerpaně si lehla na postel, ale Moody ji znovu přejel hůlkou po hrdle a donutil ji dávit dalších několik minut, než byl spokojený a nechal ji si lehnout.

Třásla se jako v horečce, ale evidentně byla naživu; když se však Moody sklonil k Regulusovi, zachmuřil se; Brumbál se k němu naklonil něco mu tlumeně řekl, až si Pošuk odfrkl a svlékl ze sebe ošoupaný kabát.

Všichni upírali pohled na Raven, takže jediný Peter si všiml, že když Raven pustila jeho ruku, Regulus jako by zbledl o několik dalších odstínů, až vypadal jako duch; Moody s ním zopakoval stejný postup, ale mumlal u toho nějaké zaklínadlo a musel celý postup udělat několikrát, než se Regulus zachvěl a začal se také dávit.

Nikdo si nevšiml, kdy se Krátura uklidnil, ale nyní se začal plazit k Regulusovi a začal znovu vzlykat, když ho podepíral, aby nespadl na podlahu.

Všichni si ulehčeně oddechli a s novým respektem se na Moodyho zadívali, ale on si jen znovu oblékl kabát a popadl hůl. "Ještě se neradujte," zavrčel podrážděně a odfrkl si. "To nejhorší je teprve čeká."