➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐗𝐗𝐕𝐈 • Na návštěvě Prasinek

14. únor 1978
Prasinky

"Prostě je ignoruj," zamumlal poněkolikáté Regulus, když některý z procházejících studentů zachumlaných v pláštích s rudozlatými šálami zasyčel jejím směrem nadávku.

Raven v kapse pevně sevřela hůlku a v duchu si podle abecedy procházela názvy všech kleteb černé magie, které znala a bojovala s touhou alespoň jednu z nich použít; když si několikrát zopakovala kletbu Zeneueneum, která postiženého otrávila hadím jedem, zastavili se u dveří ke Třem košťatům.

"Co takhle zajít k madam Pacinkové?" prohodil Regulus.

Zlostně se na něj podívala a praštila ho do ramene, když viděla jak se zalyká zadržovaným smíchem.

"Jednou jsem tam byla," prohodila a znechuceně se otřásla. "S Mattem Cormakem. Byl o rok mladší bratr Johna, do kterého byla zblázněná moje spolubydlící Emily. Nejhorší půl hodina v mém životě."

Regulus se usmál a dechem jí ohřál zkřehlé prsty. "Chci ti něco ukázat."

***

"Kvůli tomuhle jsme se sem brodili ve sněhu?" ujistila se Raven zhrozeně. "Je to bouda."

"Říká se," začal spiklenecky ztišeným hlasem, "že je to nejstrašidelnější dům v Británii," zazubil se Regulus a objal ji kolem ramen.

"Podle koho?"

"Prý v něm každou noc tančí duchové. Říkají to lidé v Prasinkách."

"Duchové netančí, vznášejí se," opravila ho Raven podrážděně. "Svého času za nejstrašidelnější dům v Británii mudlové v Havranově označovali náš dům, protože i přes všechna ta kouzla slyšeli mou matku, když na mě ječela, nebo zpívala. Dalo se to rozlišit jen tak, že při zpěvu se ji někdo snažil přehlušit hudbou."

"Netušil jsem, že máš smysl pro humor, Peregrinová!" Raven se otočila a dala si záležet, aby Sirius viděl jak otráveně protočila oči. "Ale to se nemůžu divit, nevěděl jsem o tobě víc věcí."

"Nebuď směšný," odsekla. "Ty jsi mi nesliboval věčnou lásku a já ti o sobě nikdy nic neřekla. Myslela jsem, že nám to na pár zábavných nocí stačilo."

"Měli bychom jít, Raven," řekl Regulus klidně, aniž by se na svého bratra podíval a vzal ji za ruku.

Vypadal klidně, ale ona jeho napětí cítila stejně jako Sirius, který zavětřil ve vzduchu jako pes. "Ale no tak, Regulusi. Tys přece věděl, že se válí v obou našich postelích. A co o ní vím, v té tvé nebude moc dlouho," zle se usmál a přimhouřil šedé oči. "Brzo ji přestaneš bavit."

"Stejně jako ty?" opáčil Regulus a poprvé se na něj zpříma podíval.

"Nebuďte patetičtí," napomenula se Raven chladně, "přestaňte se o mě přetahovat jako o svou trofej. Jestli to chcete tak moc vědět, nezajímáte mě ani jeden." Lhostejně pohodila vlasy, až se ve světle odpoledního slunce zaleskly a bez jediného dalšího pohledu prošla kolem Siriuse cestou dolů, ale v tom se před ní s hlasitým PRÁSK objevil břichatý mužík v pestrobarevném obleku.

"Ach, slečna Peregrinová!" zahlaholil vesele a vytáhl polobotku ze sněhu, aby si z ní vylil rozpuštěný sníh. "Jsem tu jen na chvilku, však víte, nutná opatření..."

"Já vím," přerušila ho Raven zlostně a zarazila si ruce do kapes. "Chovám se slušně, netýrám žádné hodné Nebelvíry a k mudlům jsem se nepřiblížila už dobrých pár měsíců."