➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐕 • Večeře Křikova klubu

14. únor 1940
1. ročník v Bradavicích

Den sv. Valentýna probíhal ve zmatku: hodiny byly každou chvíli vyrušovány "posly lásky" doručující psaníčka, květiny a bonboniéry rudým chlapcům.

Dostat se včas z jedné učebny do druhé se stal velice náročným úkolem, protože chodby byly zcela zahrazeny studentkami čekajícími na své partnery, aby je políbily pod sochami labutí a stvrdili tím svou lásku.

Nějací vtipálci (všichni shodně ukázali na Nebelvíry), odněkud sebrali živé labutě a nechali je posedávat na římsách, nebo je pouštěli do tříd pro vyvolání všeobecného chaosu; než den skončil, na ošetřovně do dalšího dne leželo několik studentů poštípaných od labutí a chlapců s otravou po špatně připraveném elixíru lásky.

(Profesor Křiklan, který se jeho přípravě věnoval s pátým a šestým ročníkem, vinu úzkostlivě popíral.)

Pomona dostala několik zoufale dlouho zpívajících přáníček, které Emily v záchvatu zlosti rázně utnula skvěle provedeným žahavým kouzlem uprostřed společného jazzového ploužáku Where is my love? 

Raven žádné přání nedostala, ale ani v to nedoufala – měla dost práce s tím, aby se dostala do dalšího ročníku, než aby se starala o to, zda se nějakému chlapci líbí.

Ten večer se konal Křiklanův večírek, na který byla pozvaná. 

Matka její účast v Křikově klubu, jak to studenti nazývali, schvalovala s tichou výhružkou, která dávala jasně tušit, že by v něm měla také zůstat.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

Večeře v Křiklanově kouzlem zvětšeném kabinetu se konala jen pro úzký kruh studentů, mezi kterými byla Raven v jednoduchých černých šatech jediná z prvního ročníku.

Dost ji překvapilo, že mezi lidmi, kteří se rozesadili kolem kruhového rudě prostřeného stolu, spatřila i zasmušilou tvář Christiana: během měsíců ho několikrát potkala na chodbách, ale on vytrvale její pohled ignoroval se stejnou zarputilostí a lhosteností s jakou přehlížel její sestru.

Na ni zbyla poslední dvě místa: a jedno z nich po jeho levici.

Sebrala odvahu a prosmýkla se kolem růžového závěsu zdobeného létajícími srdíčky na křeslo; zhluboka se nadechla a snažila se uklidnit splašené srdce.

"Ach, slečna Peregrinová!" zvolal Křiklan radostně a škytl. 

K Raven dovanula kořeněná vůně máslového ležáku s brandy, až trochu nakrčila nos, ale podařilo se jí na rtech vykouzlit úsměv.

Ten si držela, když domácí střítkové začali podávat předkrm z hutného rýžového salátu s mrkví vykrájenou do tvaru srdíček a přišla první vlna Křiklanova vyprávění o jeho života a lidech, které znal.

Poslouchala jeho historky na jedno ucho, smála se na správných místech; přikyvovala, když před ni postavili chřestový krém s opečeným toustem; dívala se mu se zájmem do očí nad jehněčími kostičkami s fazolovými lusky a dojímala se nad rebarborovým koláčem.

Při diskuzi nad jablečným vínem jí už říkal jménem a dost se mu pletl jazyk, ale když v devět hodin odcházela, byla jeho nejoblíbenější studentkou.

20. únor 1940
1. ročník v Bradavicích

Počkali na ni, když vycházela z jedné opuštěné učebny.

Na konci školního roku se konalo soubojnické klání a ona se ho chtěla zúčastnit, aby odčinila porážku při hodině Obrany proti černé magii, která ji stále pálila.

V ostatních hodinách se už z nejhoršího studenta vyhoupla do průměru, ale bezová hůlka její příkazy stále plnila neochotně a občas sebou cukala, nebo jednoduše odporovala kouzlo provést, jakkoli se ji Raven snažila ohnout podle své vůle.

Byla nadšená, když ji profesor Kratiknot věnoval vlažnou pochvalu, ale dopis od matky ji utvrdil v tom, že pro rod Peregrinů průměr není nikdy dost dobrý.

A především, že ona není tak dobrá jako Coraline.

Cítila, že od provedení dobrého štítového kouzla ji dělí jen kousek, tak pokračovala stále dál, dokud ji nebrněla ruka a ona si nevšimla, že už je dávno po čase, který si na trénink vyhradila; popadla knihy, které používala a rychlými kroky vyrazila směrem k havraspárské věži.

Byli tři, nebo čtyři, chodbu osvětlovalo jen mihotavé světlo pochodní, takže viděla jen jejich stíny, když do ní strčili a ona upadla na zem.

Vykřikla více překvapením než bolestí.

Slyšela, jak se obsah její tašky rozsypává po celé chodbě a ve světle ohně uviděla lesk své hůlky, jak se pomalu kutálela směrem k ní; rychle se po ní natáhla a sevřela ji v rukou, ale v tom ji popadlo několik párů rukou a vytáhlo ji na nohy.

Snažila se vzpírat, ale oni jen stisk svých rukou zesílili, až ucítila, jak se jí do paží zarývají jejich nehty a nechala se táhnout tmavou chodbou do umývárny. Prudce jí mrštili na podlahu, ale než popadla dech, někdo ji beze slova kopl do břicha; schoulila se do klubíčka a zakryla si hlavu rukou, ve které stále svírala hůlku.

Další rána ji rozbrněla koleno; zaúpěla a odkulila se dozadu.

Podařilo se jí zvednout se na nohy a namířit na tmavé obrysy lidí hůlku, ale zaklínadlo jí odumřelo na rtech. 

Několik okamžiků na sebe beze slova hleděli, než se dívka chladně a protáhle zasmála a vyšla kupředu, až ji osvítilo měsíční světlo z vitrážového okna.

Byla to Weeney Yaxleyová, zmijozelská studentka z prvního ročníku, která byla s Raven tehdy ve dvojici na Kouzelných formulích a nechala ji svíjet se v záchvatu smíchu, dokud se nad ní profesor Kratiknot nesmiloval.

"No tak, Peregrinová! Ukaž nám, že jsi čarodějka a ne moták! Zaklej mě!"

Ravenina ruka se třásla, ale donutila se ji pevněji sevřít a koncentrovat se na odzbrojovací zaklínadlo, až ucítila v zadní části hlavy jemné šimrání a vykřikla: "EXPELLIARMUS!" 

Ale nic se nestalo.

Weeney se zasmála a založila si ruce na prsou; nejspíš něco svým poskokům řekla, ale Raven hučela krev v uších tak moc, že slyšela jen tlukot vlastního srdce.: ani necítila, že ji hůlku vypáčili z rukou a znovu ji zvedli na nohy.

Myslela jen na to, že ji její vlastní hůlka zradila.

21. únor 1940
1. ročník v Bradavicích

"Merline, co se ti stalo?" vyhrkla Pomona, když ji uviděla, jak se pomalu plouží po ložnici a opatrně se obléká s co nejmenším množstvím pohybů. 

Raven jen neurčitě cukla hlavou a něco zamumlala.

Celý den se cítila mizerně, ale jakékoli zmínky o ošetřovně rázně utnula hned v zárodku, protože cítila, že tohle je příliš osobní a ponižující na to, jít si stěžovat.

Rozhodla se, že v příštích několika týdnech bude cvičit o to usilovněji a při soubojnickém klání na konci školního roku vyzve Weeney před celou školou na souboj a získá tak svou pomstu a zadostiučinění.