➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐈𝐈𝐈 • Ples na Všech svatých

30. říjen 1939
1. ročník v Bradavicích

Pomona pateticky vydechla. "Tohle je–"

"Úžasný," dokončila za ni Raven užasle a zvedla hlavu, aby pohlédla na celou výzdobu Velké síně ve svátek Všech svatých.

Místo obvyklých svíček ze stropu v barvě oblohy visely celé hlavy dýní a těla sloupů byla ovinuta cesmínou provoňující celý prostor jako kulisa k slavnostní večeři sestávající z převážné většiny dýňových pokrmů, nebo jídel vyzdobených do strašidelného duchu.

"Zítra je ples," vyhrkla Pomona radostně a sedla si na prázdné místo vedle Raven; nasypala si na talíř brambory a kus kuřecího masa s zakovou ranzancí, až skoro převrhla její sklenici se šťávou. 

Ta si podstatně střídměji nabrala na talíř svůj oblíbený anglický pudink. "Ale prváci na něj přece nemůžou," řekla.

Pomona nafoukla tváře a letmo se na ni podívala. "Můžou, když je pozve někdo z vyššího ročníku," odvětila nabubřele a aniž by Raven věnovala další pohled, začala nadšeně vykládat o třeťákovi z Nebelvíru, co letos hraje ve famfrpálovém družstvu na pozici chytače.

Když dokončila únavnou litanii, zeptala se Emily: "A ty na ten ples jdeš?" a odsunula plný talíř hlavního jídla, aby si vzala dezert. 

Emily se ušklíbla a zvedla k očím vidličku s kouskem hrušky z jejího koláče. "Plesy mě nezajímaj," utrousila a nacpala si ji celou do úst. "Nejspíš zůstanu na pokoji a napíšu domů –"

Než stačila dokončit větu, utnul ji rázný hlas: "Raven?" 

Všechny se otočily na vysokou dívku s lesklými kudrlinami ve zmijozelské uniformě: Coraline si založila ruce na prsou, pruhnula se v bocích a s vyšpulenými rty čekala, až její sestra vstane, aby ji popadla za nadloktí a táhla ji směrem z Velké síně.

Raven se otočila, aby mávla dívkám na rozloučenou, ale ty už se vrátily ke svému rozhovoru, jako by ji jejího odchodu ani nevšimly.

"Jdeš na ten ples?" zeptala se proto a vzhlédla ke své sestře, která ji převyšovala skoro o celou hlavu. 

Coraline přikývla, až jí kudrny na hlavě poskočily. "Ano," přitakala svým obvyklým protahovaným tónem, "jdu s Abraxasem Malfoyem a ty s Alphardem Blackem."

"C-cože? Coraline, já tam ale nemůžu!"  vyhrkla Raven zděšeně.

Její sestra se na ni mrzutě podívala, ale skoro jako by ji neviděla a dívala se skrze ni. "Matka ti to napsala jasně, ne?"

Raven jen neurčitě pokrčila rameny: samozřejmě ten dopis četla, protože to byla jediná zpráva z domova, kterou za celé dva měsíce dostala (její sestře dopisy a balíčky chodily pravidelně každý týden), ale nepovažovala matčiny výhružky za něco, s čím by si musela dělat starosti.

"I když nejsi ve Zmijozelu, pořád jsi Peregrinová," zadeklamovala Coraline, skoro jako by ten dopis citovala, "potomek Salazara Zmijozela a jedné z nejvýznamějších rodin v Anglii a podle toho se musíš chovat!"

"Dobře, ale já nevím jak se mám upravit a..."

Coraline si otráveně povzdechla. "Ples začíná v sedm, takže v půl šesté buď před zmijozelskou společenkou, někoho pro tebe pošlu," prohlásila a bez dalšího slova se otočila a zmizela v davu svých zelenostříbrných přátel.

31. říjen 1939
1. ročník v Bradavicích

Zmijozelská společenská místnost byla celá ponořená pod vodou jezera, takže uvnitř bylo šero a vytvářelo tak ponurou atmosféru chladu a slizu.

Když Raven pohlédla na obrovské okno, právě před ním proplulo něco obrovského s rudobílými skvrnami, co připomínalo obří chobotnici; znechuceně se otřásla a v koutku duše poděkovala Moudrému klobouku, že je toho ušetřena.

"No tak, hni sebou," utrousila dívka z prvního ročníku; bez varování Raven popadla za rameno a táhla ji celou cestu do dívčích ložnic za sebou. 

Uvnitř ji posadila na stoličku a ještě s jednou dívkou se jí beze slova začaly věnovat – upravily jí vlasy do složitého propleteného účesu s mnoha perličkami a lehce ji nalíčily, takže její bledá pleť zářila jako svit měsíce.

Raven by nevěřila, že něco, co Coraline nazvala lehkou úpravou, mohlo trvat celou hodinu, ale když od ní odstoupily a začaly jí zavazovat šaty v barvě jejích očí, bylo už po půl sedmé.

Přesně ve tři čtvrtě na sedm se dveře otevřely a v nich stála Coraline v krátkých, sněhobílých šatech, které připomínaly křídla víly a rozpuštěnými vlasy; její oči jako by byly dvakrát větší a orámované hustými řasami, které vrhaly na její tvář stín.

"Páni," vyhrkla Raven. "Vypadáš nádherně."

"Já vím," broukla Coraline samolibě a potěšeně se usmála; pokynula jí štíhlou rukou, aby ji následovala a prošla skrze tmavé chodby do společenské místnosti, kde už bylo několik chlapců ve stejných slavnostních oblecích s erby jejich rodů vyšitými na prsou.

Abraxas Malfoy byl vysoký štíhlý blonďák s pečlivě upravenými vlasy a pichlavýma očima; v davu tmavovlasých mladíků se nedal přehlédnout, proto vedlestojícího Alpharda Blacka trochu zastiňoval.

Coraline k němu natáhla ruku a zavěsila se mu do rámě a přes rameno sykla na Raven, aby následovala jejího příkladu.

Přesto nejistě popošlapovala na místě, dokud se k ní Alphard nepřiblížil a beze slova jí nabídl rámě; s tichým poděkováním stiskla jeho ruku a nechala se vést za chichotající se Coraline do vyzdobené Velké síně.

Ples Všech svatých zahajoval starý ředitel Dippett se svým únavným proslovem, ale Raven byla příliš nervózní na to, aby ho opravdu poslouchala, tak se rozhlížela kolem, až zachytila netečný pohled Christiana, kterého poznala ve vlaku.

Po slavnostním prvním tanci, který si s ní Alphard odbyl se vytratil s tím, že si dojde pro něco k pití, aniž by se jí zeptal, zda něco chce také; uviděla ho až o dvacet minut později, jak tancoval se svou sestřenicí Beatrice Blackovou.

O NĚKOLIK HODIN POZDĚJI

Z plesu se vytratila krátce před desátou hodinou; sundala si boty z nohou, aby si obrazy nemohly stěžovat na to, že klape podpatky po kamenné podlaze a budí je tím.

Přímo u vchodu do havraspárské věže narazila na Pomonu, opřenou v polosedu o kamennou zeď: nebylo nijak neobvyklé, že na podlaze před dveřmi s klepadlem orla je fronta těch, kteří nedokázali uhodnout jeho hádanku a nebyli vpuštěni dovnitř.

Raven se postavila na špičky a lehce na dveře klepla.

Soška orla se v mžiku probrala k životu a zamávala bronzovými křídly. "Sedmkrát slunce uléhá, sedmkrát znovu vstává," zacitoval. "Týden to není; co nastává?"

Pomona se s trhnutím probudila a nevraživě se na dveře podívala. "To mi dělá schválně," zavrčela, aniž by ji Raven vyzvala, "protože jsem do těch pitomejch dveří minulej týden kopla, tak se mi teď mstí."

Orel svou hádanku zopakoval: Raven se opravdu zdálo, že zní pobaveně; nenápadně se usmála také a znovu klepla bronzovým kruhem, aby odpověděla: "Nastává další týden."

Rychle se protáhla pootevřenými dveřmi dovnitř kruhové věže a ignorovala Pomonin zlostný výlev, kterým dveře zasypala: ten ji pronásledoval až nahoru do ložnice, kde se unaveně svalila na postel s nebesy.

Když zavírala oči, mírně se usmívala.