➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐋𝐈𝐈𝐈 • Dávná sázka o hrdost

19. květen 1979
7. ročník v Bradavicích

"To ušlo," prohodil na hodině Lektvarů, "na druhý zápas."

Překvapeně se podívala na jeho ostře řezaný profil, černé vlasy padající do jasně modrých očí, které upíral před sebe. "Jak jsi na to přišel?"

"Ta klička, kterou jsi udělala před Rabastanem... To samé udělal minulý zápas Roberts mrzimorskému chytači a díky tomu chytil Zlatonku jako první, což od něj nikdo nečekal. Na něj to byl opravdu skvělý výkon, ledaže –"

"– by to nebyl on," dokončila. "To je opravdu skvělá dedukce. Jsi to opravdu ty, nebo se v tvé kůži skrývá nějaký Havraspár?"

Regulus se tiše zasmál a podíval se na ni postranním pohledem: "Obávám se, že všechen Mnoholičný lektvar jsi použila ty a na mě žádný nezbyl."

Raven si hraně vydechla. "Uf, už jsem se lekla!" vyhrkla a široce, přestože trochu vysmívavě se na něj usmála. "Jsi to ty. Havraspára by napadlo tucet způsobů, jak někomu ukrást identitu i bez zakázaného lektvaru."

Zmlkla, když jim podrážděný Křiklan stručně vysvětlil, že si krátce před zkouškami OVCE budou opakovat lektvary z šestého ročníku a začnou s odvarem Živé smrti: v kulatém obličeji byl bledý a kolem úst měl zbytky cukru.

"Možná bych mu měla poslat extra velkou krabici ananasových lupínků a brandy, aby se nezlobil, že jsem Zmijozelu vyfoukla famfrpálový pohár," zamumlala Raven a zazubila se.

Regulus zapálil oheň pod svým kotlíkem a usmál se. "Letos už s pozvánkou na Křikův večírek nepočítej... Kde ses vůbec naučila tak létat?"

"Jsem Peregrinová... Uměla jsem to od narození." Regulus se na ni podíval a tázavě zvedl obočí, ale Raven jen pokrčila rameny a usmála se. "To říkával strýček, když mě viděl létat. Na koštěti jsem se naučila později a sama, ale matka to nerada viděla, protože jsem se tím prý zahazovala a nectila svůj vážený čistokrevný původ, takže jsem se zdokonalovala až v Bradavicích. Většinou jsem létala tajně, ale jednou..."

...mě s koštětem v ruce přistihl zmijozelský chytač Morgan. "Holka nemůže být v létání dobrá. Je to proti její přirozenosti," řekl tenkrát.

Věděla jsem, že tomu opravdu nevěří, ale chce mě jen poškádlit, ale přesto mě to vytočilo k nepříčetnosti: vykouzlila jsem dlouhou modrou stuhu a ledabyle jsem si ji zavázala na ocasní konec násady. "Dáme si svalom přes Bradavické pozemky. Když ustoupíš, nebo nezískáš tuhle stuhu, prohraješ."

"A co dostane vítěz?" zeptal se s potměšilým výrazem, ale já byla příliš naštvaná na to, abych si jeho okatého flirtování všímala.

Nevím, jak se to mohlo stát, ale najednou se kolem nás vytvořil dav, který nás pozorně sledoval a tiše uzavíral sázky na vítěze. Morgan byl jasný favorit, ale to jen vznítilo můj vztek. Myslela jsem jen na to, setřít mu ten škleb z tváře a zadupat ho do země: "Jedno přání."

"Jakékoli?" ujišťoval se Morgan s drzým úsměvem.

"Nebuď nechutný, Morgane."

"Já vždycky, Peregrinová," zašeptal; s posměšnou galantností mě nechal vyletěl jako první; lomcoval se mnou vztek, ale to mě jako by jen pohánělo stále kupředu, až jsem přeletěla přes bradavické pozemky u hradu, nízko u země proletěla kolem Oggovy boudy a bez jediného ohlédnutí jsem vletěla mezi stromy Zapovězeného lesa.

Občas jsem tam chodila pro přísady do lektvarů a pomalu prolétávala mezi kmeny na kostěti, ale teď jsem se hnala plnou rychlostí, kličkovala jsem a vyhýbala se stromům s děsivou blízkostí, až mě větvičky keřů šlehaly po tváře a trhaly mi hábit, ale přesto jsem za sebou slyšela Morganův těžký dech, jak mě následoval.

Trochu jsem doufala, že to přes lesem vzdá, ale podcenila jsem jeho zmijozelskou ctižádost: Nebelvíři je často osočovali z nedostatku cti, ale netušili, že čest je nejen obecná vůči všem, ale i osobní, kterou vyznávali Zmijozelové a nehodlali se jí jen tak vzdát.

Prudce jsem vystoupala kolmo nahoru, až mě husté koruny stromů skoro shodily dolů z koštěte, ale udržela jsem se na něm a s výdechem vylétla na oblohu uprostřed lesa.

Vyrazila jsem prudce doprava a nahoru, abych ho smetla rychlostí a výškovou převahou, ale brzy jsem ho cítila za sebou, tak jsem udělala několik přemetů a zamířila prudce dolů k jezeru; let jsem za užaslých výkřiků diváků vyrovnala tak, že jsem špičkou boty zavadila o hladinu a rozčeřila jsem ji.

Vyrazila jsem přímo nad jezerem tak blízko, až jsem cítila, jak mi vodní tříšť  stříká do obličeje; narovnala jsem se na koštěti do sedu a rozpřáhla ruce.

Vychutnávala jsem si svobodný let tak intenzivně, až jsem zapomněla na probíhající závod, na Bradavice, na svou matku, i na studenty, kteří nás z břehu pozorovali a myslela jsem na pocit, který mnou projížděl jako elektrický proud.

Na okamžik jsem pocítila šimrání na rukou, jak mi z kůže začala růst pera, když se koště pode mnou prudce zastavilo a já s výkřikem hlavou dopředu přeletěla přímo na hladinu; byl to takový šok, že mi chvíli trvalo, než jsem se ve vodě zorientovala a dokázala se v namodralé záři kolem mě vykopat na hladinu a nadechnout se.

Když jsem se vzpamatovala, zasáhl mě další šok, když jsem si všimla, že Morgan se plácá vedle mě a pomalu míří ke břehu – vzdálenému bílému proužku na hladině; asi v polovině cesty jsem ztratila sílu pokračovat, ale vtom mě Morgan beze slova chytil a kopáním a mácháním rukou mě táhl k břehu.

Myslela jsem si, že to byl nějaký obranný mechanismus Bradavic a že nás to vrátilo od neviditelné hranice pozemků chráněných před mudly a vnějším světem, ale když jsme se udýchaní a k smrti vyčerpaní vyškrábali na břeh, tyčila se před námi vysoká silueta té nejhorší profesorky v Bradavicích s přísně staženými rty a našimi košťaty v rukou.

Regulus se zasmál. "A jak to skončilo?"

Raven se ušklíbla a hodila do kotlíku nastrouhaný roh z jednorožce. "Nechala nás týden uklízet přístěnky na košťata, které se neotevíraly od založení Bradavic a napsala našim rodičům. Morgana skoro pochválili, ale já jsem dostala od matky Hulák, ve kterém mi důsledně vysvětlila, proč už nikdy žádné koště neuvidím," sklonila se ke krájení asfodelu a odmlčela se.

Její tvář byla skoro smutná, zamlžená vzpomínkami. "Proto jsem se nikdy nehlásila do týmu. Prostě jsem nemohla, protože jsem chtěla být hodná čistokrevná dívka z dobré rodiny, ne jako Bea a jako taková jsem musela dbát na rodinnou čest. Ale víš... Nemohla jsem to tak nechat. Chtěla jsem to cítit. Být na hřišti, chytit Zlatonku a rozhodnout zápas. Alespoň jednou v životě."