➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐋𝐈𝐈𝐈 • Položení nutné oběti

"Poznání vždy vyžaduje oběti, Raven," řekl klidně Bradbury a sedl si vedle ní na studenou kamennou zem před obloukem v oddělení smrti.

Bylo to poprvé, co jí řekl jménem. "To řekl Kain když zabil svého bratra Ábela?"

"Kain zabil z hněvu."

"Já ne," zašeptala, až její slova splynuly s šepotem mrtvých z oblouku; odmlčeli se, ale po chvíli se na něj Raven otočila: "Není rozdíl, z jakého důvodu zabijete. Prostě ukončíte něčí život."

"Pamatuješ si na prvního člověka, kterého jsi zabila?"

Samozřejmě, že si ji pamatuji: bylo to krátce po mém přijetí do Grindelwaldova kruhu, kdy jsem byla plná ideálů a touhy něco změnit; myslela jsem si, že skrze vědění dokážeme změnit svět, ale musíme tomu něco obětovat všechno, co bude nutné.

Bylo jí sotva dvacet, štíhlá blondýnka s očima průzračnýma jako voda. Byla nápadně podobná mé sestře Coraline, ke které jsem tehdy cítila hořkou nenávist jen při pomyšlení na její hlas a tvář.

Myslela jsem si, že dívka, skrze jejíž smrt mám dosáhnout dalšího probloubení znalostí, je jí podobná náhodou; až později jsem si uvědomila, že Gellert nic nenechával náhodě.

Nechtěla jsem ji zabít, opravdu ne: přivedli ji pomlácenou s roztrhanými šaty, ale nezlomenou; zvedla jsem hůlku a hledala v jejích očích strach, který jsem si představovala ve tváři své sestry klečící přede mnou a čekajíc na mé odpuštění.

Nebyla vyděšená, čekala na smrt s tichou odevzdaností a hlavou zvednutou; váhala jsem a kletba mi odumřela na rtech.

"Zabila jsem ji z nutnosti," zamumlala tiše a odvrátila se. "Zabila jsem ji, protože kdybych to nebyla já, zabil by ji někdo jiný. Jaký by v tom byl rozdíl? Už tehdy byla mrtvá. Co záleželo na tom, kdo vysloví ta slova a bude držet hůlku?"

"A na tom, kdo bude nést před očima její tvář do konce života?" dokončil jemně Bradbury a pátravě se zahleděl na Raveninu bledou tvář.

Pokrčila rameny a s nádechem vstala. "Co budeme dělat s těmi mudly?"

"To, co je naše práce," řekl s povzdechem, "budeme studovat, hledat řešení a zákony dosud lidským očím skryté," zadeklamoval. "Tak praví nápis v kruhové místnosti Odboru záhad. Věděla jsi, že náš odbor..."

"...byl první, který založili? Že celé Ministerstvo postavili kolem něj? Samozřejmě, že to vím. Říkal jste mi to alespoň desetkrát," podotkla s nádechem starého sarkasmu.

Povzdechl si a vstal také. "Pár jsem jich vybral pro tvůj výzkum. Je načase, aby se s ním pohnulo. Teorie nestačí, musíme experimentovat." Raven sklopila oči. "Běž domů. Dej se to pořádku a po Vánocích začneme."

26. prosinec 1979
Grimmauldovo náměstí 12

Regulus se slastně protáhl a přehodil nohy přes opěrku; teplo z krbu ho pomalu uspávalo, ale donutil se otevřít oči a přečíst si pár dalších stránek z nudného spisu z jednoho starého slyšení o porušení Zákona o utajování z 18. století, na kterém si měl procvičit znalost paragrafů a správný úsudek, ale vesměs to bylo nudné čtení plné zastaralých výrazů a názorů.

Odložil štoh pergamenů a prohrábl si vlasy; měl sucho v ústech, ale zakázal si nadměrně pít alkohol, tak dopil sklenici vody a došel si do kuchyně, aby si ji doplnil.

V chodbě narazil na Kráturu, který s obličejíkem staženým do úzkostného výrazu leštil rám jednoho z obrazů. "Madam je ve svém pokoji, pane Regulusi. Říkala Kráturovi, že se necítí dobře a nakázala Kráturovi, aby ji nerušil a choval se tiše."

Regulus přikývl a s povzdechem pohlédl na karafu vína, ale když ji levou rukou sevřel a chtěl si nalít do sklenice, předloktím mu projela křeč a on křišťálovou karafu pustil na podlahu, kde se hlasitě roztříštila na lesklé střepy.

Zhluboka se nadechl a jakoby zdálky uslyšel Kráturův vydešený nářek. "PANE REGULUSI!"

Zasténal a stiskl si předloktí druhou rukou; bolest z cizího hněvu mu pronikala z vypáleného Znamení zla až do ramene. "Musím jít, Kráturo. Postarej se o matku a oba zůstaňte v domě. Vrátím se co nejdřív to půjde."

***

Do Malfoy Manor dorazil jako jeden z prvních a rychle se posadil do vzdálené židle od čela stolu, kde seděl Pán zla s jeho sestřenicí Bellou po pravici, nyní podezřele tiché a kajícné.

Trvalo jen několik minut, než se stůl celý zaplnil; díval se klidně před sebe a snažil se nedělat moc prudké pohyby, jako by byl v blízkosti vzteklého zvířete a nechtěl na sebe přilákat více pozornosti.

Po jeho pravé straně se posadil Evan Rosier s tváří stiženou řeznou kletbou a po levici se k němu jemně tiskla Raven.

Letmo pohledem přelétl stůl a okrajově si povšiml, že všichni Smrtijedi, které Pán zla k sobě dnes povolal, jsou málo zkušení a mladí, on sám by tu byl s Evanem ve svých osmnácti nejmladší, nebýt drobného mladíka na druhé straně stolu, kterého okrajově znal z Bradavic, ale nikdy mu nevěnoval víc pozornosti.

Viděl tu i svého spolužáka Severuse Snapea, Rabastana, Petera Pettigrewa, Luciuse i sourozence Amycuse a Alectu Carrowovi a Bártyho Skrka mladšího, který seděl po levici Pána zla a vzhlížel k němu s nábožnou úctou.

"Je tu jistá organizace, která je vám jistě známá," začal Pán zla tiše a hadíma očima si prohlížel jejich tváře. "Pod velením toho starého hlupáka Brumbála se stávají pořád drzejší. Jsou jako komáři, malí, bezvýznamní, ale otravní. Myslím, že jsme je přehlíželi příliš dlouho. Je načase jim dát najevo, že to my jsme ti silnější."

Odmlčel se a lehce se podíval na Bellu, která se zachvěla. "Povede vás do jedné roztomilé vesničky jménem Blátivý Brod," podíval se na ustrašeného Petera Pettigrewa, který se snažil splynout s židlí. "Doslechl jsem se, že tam bydlí tvoje bývalá spolužačka se svou rodinou, co je příliš blízko k tomu jejich Fénixovu řádu," pronesl pohrdavě. "Prý má dokonce mladšího bratra, který o výsadě k nim patřit uvažuje... Jistě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že je zbytečné se snažit je přemlouvat. Zdá se, že se rozhodli, na jaké straně budou stát."

Naklonil hlavu na stranu, jako by poslouchal a přikývl. "Ano. McKinnonovi nechť jsou jejich obětí a znamením pro všechny, kteří patří k Fénixovu řádu."

Všichni to pochopili jako pokyn k odchodu a zvedli se s tichým šoupáním ze židlí a opatrně vyšli z jídelny do haly, kde se otočili na podrážděnou Bellu; vytáhla svou dlouhou hůlku a s mávnutím své jednoduché šaty přeměnila na smrtijedský háv s maskou.

Regulus cítil, jak se na ně pod ní zle usmála. "Je čas si trochu pohrát," zašeptala s krákoravě se rozesmála.