➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐗𝐕 • Zmijozelský večírek

6. říjen 1977
6. ročník v Bradavicích

Socha Vlada III. byla pokroucená a neudržovaná; do Bradavic ji umístil jeho vnuk, který zde na počátku 16. století chvíli působil jako ředitel: velice neoblíbený ředitel tíhnoucí k černé magii, který byl krátce po svém násilném převzetí postu odvolán Ministerstvem kouzel.

Ale předtím, než navždy opustil Bradavice, stihl umístit sochu svého děda do třetího patra a začarovat ji kouzlem trvalého přilnutí.

Legendy říkaly, že když sochu osvítily měsíční paprsky, ožívala a bloudila chodbami při hledání mladé panny, kterou by přeměnil na upírku, aby ho provázela věčným životem mezi životem a smrtí, proto byla okna v Drákulově chodbě vždy pevně zatažena.

Když si Raven tuhle pohádku ve druhém ročníku přečetla, hned další den se vydala zásobena základními prostředky pro zničení upírů do jeho chodby a pokusila se roztáhnout těžké závěsy, ale byly zapečetěny starým kouzlem, které se jí podařilo zlomit až ve třetím ročníku po zevrubném studiu v Oddělení se zakázaným přístupem, kde našla protikouzlo původního zakletí.

Stála přesně na tomhle místě, když jeho kamennou tvář staženou v hrůzném šklebu dopadlo světlo měsíce v úplňku, ale nic se tu noc nestalo, ani další a tu následující, takže Drákulova chodba pro Raven ztratila veškeré kouzlo, i když si o ni její spolužáci rádi vyprávěli za tmavých večerů.

Zmijozelové – na rozdíl od Havraspárů – více než soukromí oceňovali sílu, takže opuštěnou učebnu, kde se konal večírek na zahájení roku, poznala snadno.

Jednuduše před ní stáli dva důležitě se tvářící studenti.

Raven k nim přišla v těžkých šatech viktoriánského střihu modré barvy s krátkými, nabíranými rukávy na ramenech a pevně staženým korzetem; překvapeně si měřili její holé nohy ve kotníčkových kozačkách na podpatku a medailon visící na krku.

I pro aristokratské kruhy byla oblečena dost konzervativně, jak poznala ihned, když odstoupili ode dveří a nechali ji projít dovnitř; těch několik málo tajných večírků, které ve Zmijozelu kdysi navštívila, se výzdobou a samotným konceptem nijak nelišili od toho v roce 1977.

Učebna byla kamenná a chladná, kouzlem zvětšená do velikosti menšího sálu: u vysokého stropu poletovaly zapálené svíčky s erbem Zmijozelu zářící zeleným a stříbrným plamenem, který vrhal mihotavé světlo na bledé tváře.

Krb hořel a potichu praskal, obklopený několika křesílky, kde spolu potichu diskutovalo několik studentů a popíjelo u toho tmavou tekutinu v baňatých sklenicích.

Hudba byla tichá a vážná, byla tu spíše jen jako pozadí atmosféry, než že by se na ni přímo tančilo, i když se uprostřed parketu několik dvojic pomalu pohupovalo do rytmu a vedli taneční debatu, jak se nazývala nezávažná konverzace při tanci.

Cygnus mě ve dveřích uviděl první a hned se ke mě s lenivým úsměvem vydal, až se jeho šedé oči leskly ve svitu svíček. "Zatančíme si?"

Klouzal mi horkými vlhkými rty po ohybu brady a jemně se mi špičkou nosu otíral o ušní lalůček, zatímco jsem se ho držela za široká ramena, ale nepolíbil mě; koutkem oka jsem viděla Christiana a tiše jsem se omámenému Cygnusovi vykroutila z náruče, abych se k němu davem vydala.

Našla jsem ho jak stojí u pultu s občerstvením, které se skládalo jen z velké mísy tmavě rudého punče a spousty křišťálových sklenic. "Co je to?" zeptala jsem se zvědavě a promíchala tekutinu v míse.

Zhluboka napil a usmál se tím svým úsměvem, který prozrazoval všechno a přitom neříkal nic. "Napiješ se a dotkneš se hvězd."

Christian se širokými rameny v černém obleku, drze se na ni usmívajíc a držícíc skleničku punče se změnil na útlejší postavu Reguluse Blacka, který se na Raven otočil a upřímně se usmál. "Přišla jsi," konstatoval se zájmem a nabídl ji sklenici skřítčího vína, kvalitního alkoholu s tmavě zlatavou barvou a jemnými bublinkami, které člověka štípaly na jazyku, když ho pil.

Raven mu úsměv laškovně opětovala, ale sklenici odmítla; místo toho si nabrala punč z mísy, jehož recept se ve Zmijozelu dědil už celé generace; zvedla ji k přípitku a lehce cinkla svou sklenkou o tu jeho. "Dnes v noci se chci dotknout hvězd."

7. říjen 1977
6. ročník v Bradavicích

Probudila se nahá, zamotaná do několika přikrývek a s teplem cizího těla přitisknutého na zádech; vzpomínky na předešlou noc se k ní vrátily ve střípkách vůní, chuti a tepla doteků na nahé kůži a chladu odhaleného těla.

Ospale se zavrtěla, když jí lehce přejel prstem po tetování na levém rameni. "Co to znamená?"

Raven se lehce zachvěla a přitáhla si pokrývku blíže k tělu, aby svou nejistotu zamaskovala chladem. "Nic to neznamená. Je to prostě havran."

"Myslím, že lžeš," řekl Regulus jemně, "musí to něco znamenat." Obkroužil prstem jeho napjaté křídlo – skoro by přísahal, že na bříšku prstu cítí jemné peří, ale než se na to stačil zeptat, Raven se zlostně odtáhla a vstala.

Přejel pohledem její nahá záda, ale to už se začala oblékat do havraspárské uniformy, která se vedle ní zjevila, sotva na ni pomyslela; vybílené vlasy si stáhla do copu přes rameno a ani se na něj nepodívala, když mávla hůlkou a kouzlem si zavázala tkaničky u bot.

"Myslím, že ti do toho nic není," řekla chladně a probodla ho tmavýma očima, jak ležel nahý na zádech široké postele s rukama založenýma za hlavou a ležérně se na ni usmíval koutkem úst, což ji jen rozzlobilo – s odfrknutím pohodila hlavou a vykráčela z učebny.

Nelitovala jejich malého románku do chvíle, kdy se začal dotýkat jejího tetování: nevzpomněla si na něj tak dlouho, přestože ho cítila vypáleného do bílé kůže v každém pohybu, naučila se jeho přítomnost nevnímat, jako člověk začne být imunní vůči trvalé bolesti.

Zpomalila do plavné chůze a roztržitě si zkousla ret.

Nikdy nebyla s nikým jiným než s Christianem a Grindelwaldem: oběma se odevzdávala s tichou pokorou, protože byli její učitelé a patřila jim, bylo jejich právo vzít si ji, když chtěli, ale Regulus... i se smysly otupenými vínem s dračí krví cítila v jeho pohybech úctu, váhavost a něhu, která ji zaskočila a nepříjemně potěšila.

Znovu přidala do kroku, aniž by si všímala pohledů ostatních studentů, kteří se vydali strávit dnešní sobotu na hradě místo na bradavických pozemcích, které pomalu začala pokrývat ledová přikrývka nadcházejícího anglického podzimu.

Zamyšleně procházela po chodbě, když se najednou zpoza rohu vyřítila vysoká silueta těla; než do ní prudce narazila, stihla zahlédnout jen šedivé oči a delší tmavé vlasy. "Black," řekla konverzačně, jako by ho potkala na nějakém plese a zlostně přimhouřila oči, když se na ni zářivě usmál a stále ji držel za ruce.

"Peregrinová," broukl laškovně a rychle se otočil do chodby, odkud utíkal; otočil se na Raven a chytil ji za zápěstí; než se stihla ohradit proti takovému zacházení, rozeběhl se a ji táhl za sebou.