➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐗𝐕𝐈 • Já jsem Sirius Black!

"Co to děláš?" vyjekla Raven zděšeně, když s ní smýkl přes roh.

Sirius se na ni otočil a rozpustile se zazubil, až se mu v koutcích očí vytvořily malé vrásky. "Trochu jsem podráždil paní Norrisovou a teď po mě jde Filch."

"VY PARCHANTI! KOUKEJTE SE ZASTAVIT!"

"Myslím, že bychom si měli pospíšit," řekl Sirius zamyšleně a rychle odhrnul těžký sametový závěs před stěnou a parodicky na galantní podržení dveří se Raven uklonil. "Až po vás, slečno Peregrinová."

"Nemyslím, že –" začala Raven a trochu couvla, ale to už ji chytil za úzký pas a za závěs ji strčil; překvapeně vyjekla, když najednou ztratila půdu pod nohama; o zlomek vteřiny později prudce spadla na zadek, až si roztrhla šaty a už se řítila dlouhou kluzavkou dolů.

Ještě před tím než narazila na první zatáčku ji Sirius chytil za pas a se smíchem si ji přitáhl na hruď; Raven se ho v hrůze chytila kolem krku a zatímco stále křičela, zabořila mu hlavu do prohlubně krku.

"Už se mě můžeš pustit," ozval se Sirius pobaveně o deset minut později, když se jejich jízda zastavila na pozemcích školy, "ne, že bych si stěžoval, klidně se ke mě můžeš tulit dál, ale asi bych to rád přesunul trochu někam jinam, pokud ti to nevadí. Nebo alespoň do horizontálnější polohy," dodal a lehce jí přejel prsty po odhaleném stehně.

To ji probralo: cukla sebou a prudce po pleskla před hřbet ruky.

Pokusila se vrávoravě postavit, ale boty jí na kluzkém bahně uklouzly a Raven s výkřikem a mokrým plesknutím spadla zpátky do bláta, až vystříklo všude kolem; zlostně se na smějícího se Siriuse podívala a odhrnula si vlasy z tváře, takže si bahno rozmazala i po obličeji, což jeho záchvat smíchu jen podpořilo.

"PŘESTAŇ!" vyjela na něj zlostně a rozhlédla se kolem: trubka, kam je zatáhl, ústila na břehu jezera daleko od kamennité pláže; bradavický hrad se rýsoval daleko na obzoru nad vrcholky stromů Zapovězeného lesa.

Raven se ho chytila za rameno a postavila se na nohy; shlédla na své šaty, které byly totálně zničené a aby toho nebylo málo, její hůlka –

"Zůstala u toho tunelu," řekl Sirius vesele, když ji pozoroval, jak zděšeně šátrá po celém těle, aby ji nahmatala; vztekle se na něj otočila, připravená se na něj vrhnout a vlastnoručně ho uškrtit, když jí v tom nohy znovu uklouzly nohy a Raven se znovu rozplácla v bahně.

Sirius se rozesmál, až mu vytrskly slzy, zatímco ona zhluboka dýchala, aby se uklidnila; nicméně pokaždé, když o ni zavadil pohledem, jeho tělo se otřáslo novou vlnou smíchu.

Aniž by o tom přemýšlela, popadla hroudu bahna do rukou a hodila ho na něj: zasáhla přesně Siriusův rozesmátý obličej.

Když se zarazil a začal vykašlávat bahno, začala se škodolibě smát Raven: jeho obličej a vlasy byly pokryté vrstvou bláta; z masky byly vidět jen jeho šedé zamračené oči; na oplátku po ní také hodil bahno, ale Raven si pamatovala vé reflexy z kouzelnických soubojů a očekávala to, takže se hroudě snadno vyhnula.

Vyskočila na nohy a potácela se o kus dál, zatímco se vesele smála jeho pokusům vstát a mrštit po ní novou várku; chvíli se honili po zabláceném jezerním břehu a několikrát při tom spadli, než po ní skočil a se zvukem trhající látky ji shodil na zem a sám dopadl na ni.

Na chvíli omráčeně ztichli, než Raven vyprskla smíchy.

Sirius překvapeně pozoroval, jak se valí naprosto špinavá v hromadě bláta a směje se tak, že jí slzí oči; v náhlém popudu se k ní naklonil a přitiskl své rty na její.