➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐄𝐏𝐈𝐋𝐎𝐆

Probudila jsem se na bradavických pozemcích.

Zhluboka jsem se nadechla – vzduch voněl čerstvě nasekanou trávou, vánkem od jezera a jehličím ze Zapovězeného lesa; byl tím zcela prosycený a hutný, že se skoro dal v ústech žvýkat.

Vstala jsem a rozhlédla se: všechno kolem mne vypadalo jako by bylo v rozpuku jara, ale o kousek dál, na břehu jezera, kde na sebe dva chlapci svlečení do trenek cákali vodu, vypadalo být horko jako v létě, ale jen o kus dál na tom samém jezeře bruslila dívka na mudlovských ledních bruslích.

Překvapeně jsem pohlédla na sebe. 

Byla jsem oblečená do kompletní bradavické uniformy – bílé košile, sukně, vesty a pláště. Na nohou jsem měla nízké boty s podkolenkami, ale jakmile jsem pomyslela na jedny své oblíbené šaty, náhle se v ně uniforma změnila.

Já jsem však na svém těle dotek látky necítila. Dotkla jsem se své ruky, ale jen se mi potvrdilo, co jsem si už uvědomila – jsem mrtvá, nemám hmotné tělo.

Co vlastně jsem?

To, že jsem se objevila v Bradavicích musí mít nějaký smysl. Rozkládal se přede mnou posmrtný život, odpověď na všechny otázky, které jsem na Odboru záhad hledala, ale našla jsem je až teď, kdy mě to už nezajímalo.

Zkrátka to už nebylo důležité.

Bosky jsem šla dál, směrem k Hagridově hájence.

Procházela jsem kolem skupinek lidí v mém věku, některé tváře se mi zdály povědomé, ale nezastavovala jsem se, ani když jsem uviděla celé rodiny, jak sedí na trávníku a pořádají piknik.

Vypadali, jako by byli na rodinném výletu.

Došla jsem k domku, ale vypadal jinak než si ho pamatuji z posledních let v Bradavicích – mnohem stařeji, zpuchřeleji, ale stále z něj sálalo příjemné domácké teplo a z komínu se kouřilo. Když jsem sáhla po jednoduché klice, abych otevřela, věděla jsem, koho uvnitř najdu.

"Ahoj Oggu," pozdravila jsem tiše padesátiletého muže s prošedivělými vousy. Dobrotivě se na mě usmál a pokynul mi, abych vstoupila dál.

Na klíně houpal tříletou holčičku, která si mě měřila velkýma modrýma očima. Byla to Lara, jeho dcera, která zemřela na dračí spalničky. U plotny stála vysoká blondýnka s širokým úsměvem, která jim vařila oběd.

Usmála jsem se na ně a vycouvala ze dveří.

Všichni tady jsou mrtví, pomyslela jsem si, ale netrápilo mě to, ani jsem necítila smutek. Možná v mém nebi, nebo životě po smrti, nic takového neexistuje, ale já jsem uvnitř cítila jen klid a smíření.

Bez cíle jsem se procházela pozemky s výhledem na jezero v záři slunce a míjela jsem oběti Voldemortovy války. 

Bonese se svou rodinou. Jima McKinnona se svou krásnou ženou a Marlene se svým bratrem a kamarádkou Dorcas Loučkovou. Caradoca Dearborna. Benjyho Fenwicka. Chlapci, kteří na sebe cákali u jezera byli bratři Prewettovi Gideon a Fabián.

Ale byli zde i Smrtijedi, kteří padli pro svého pána jako Evan Rosier, který seděl sám na výběžku skály a upíral pohled na zapadající slunce a Wilkes.

Jestli jsem někoho hledala, tak to byla moje matka, kterou jsem našla sedět ve stínu jezera pod košatým stromem. Na rameni jí seděl Edgar, kterého jemně hladila po bříšku. Byl už mírně prošedivělý, ale oko, které na mě upřel, měl stále jasné.

"Matko!" zvolala jsem zoufale zdálky. 

Kamínky na břehu jezera se mi zarývaly do nohou, ale já jsem se rozeběhla a utíkala jsem, i když mě zpozorovala a jemně se na mě usmála. "Mami!"

Sevřela mě v náručí, ale její dotek jsem už z nějakého důvodu cítila. Možná jsem si to jen hodně přála. Přitulila jsem se k ní jako když jsem byla malá a nechala se od ní hladit po inkoustových vlasech.

"Máš vnuka," zašeptala jsem do její kůže. "Je krásný a jmenuje se Orion."

"Je mi to tak líto, Raven," zamumlala a políbila mě na čelo.

Zavrtěla jsem hlavou a zavzlykala jsem. "Musela jsem to udělat. Je to můj syn. Musela jsem to udělat, chápeš?"

"Jsme na tebe pyšní," řekl můj otec dojatě a sevřel mi rameno.

"Co Sirius? Je v pořádku?" zeptal se mě známý hlas.

Prudce jsem se otočila a srdce se mi přeci jen sevřelo smutkem, o kterém jsem netušila, že můžu cítit.

"Jamesi," hlesla jsem. Vypadal stejně jako za života s těmi tmavými rozcuchanými vlasy a brýlemi nakřivo. Vedle něj stála Lily, ještě krásnější než na mé svatbě před... kdy vlastně? "Jak se to stalo?"

Ledabyle pokrčil rameny. "Jednou se to muselo stát. Peter... Myslel jsem, že je to přítel, ale nebyl. Tak to chodí."

"Ale Harry je v pořádku," dodala Lily a usmála se. Na mou nevyřčenou otázku odpověděla hned: "Jsem jeho matka. Prostě to cítím."

Přikývla jsem. I já jsem nějakým způsobem věděla, že můj malý syn je v bezpečí, i když jsem to nedokázala popsat.

Snad mateřský instinkt. "Také mám syna," broukla jsem. 

***

Čas tady neměl žádný smysl.

Zkrátka neexistoval, i když jsem si ho snažila představit a měřit ho podle slunce, stále bylo jako by připnuté těsně nad obzorem. Když jsem zatoužila po svítání, rázem se zatmělo a slunce se začalo pohybovat zpoza hladiny jezera nahoru a stále stoupalo, až se zastavilo během poledne, když jsem se odvrátila.

"Jak je to možné? Kde to vlastně jsem?"

"Tak říkajíc všude a nikde," odpověděl mi Bradbury a posadil se vedle mě. "Myslím, že je to tvůj osobní svět, který sdílíš s ostatními, se kterými máš nějaký vztah. Proto jsou tu jen ti, které tu chceš, nebo oni chtějí svůj život trávit ve světě podobném tomu tvému."

"To by byla opravdu rozsáhlá studie," řekla jsem a usmála se na něj. "Za to byste možná získal Merlinův řád první třídy."

Pokrčil rameny a zvrátil hlavu, aby zachytal sluneční paprsky. "Vlastně to dává smysl. Proč by měl existovat jeden obecný posmrtný život, když má každý své představy, sny a touhy? Proč by na tom měla smrt něco změnit? Je to jen brána."

"Je to oblouk," zašeptala jsem. "Co budeme dělat?"

Zasmál se a otcovsky na mě pohlédl. "Co jen budeš chtít."