➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐕𝐈𝐈 • Zrno štěstí/felix felicis

8. zaří 1940
2. ročník v Bradavicích

"To není fér," prohlásil chlapec a vzpurně si založil ruce na prsou.

Raven s ním souhlasila, ale měla dost rozumu, aby si své námitky nechala pro sebe, takže se vyhnula pokárání: "Porušení školního řádu se trestá, pane McKinnone," odsekl mu školník Hubets se škodolibou radostí a zvedl krátkou křivou hůlku o něco výš.

Ve skutečnosti měl ten Nebelvír pravdu – skutečně nebylo spravedlivé, že jako jediní si měli trest odpykat oni dva, zvlášť když měla Raven zkrátka jenom smůlu a byla ve špatný čas na špatném místě.

Kdo mohl tušit, že ta banda Nebelvírských pitomců bude chystat past uprostřed chodby právě když kolem procházela s nosem zabořeným do knihy?

Školník Hubets z přístěnku sebral dva kbelíky a hodil ho nich dva páchnoucí hadry a několik čistících prostředků; Raven svůj kbelík vzala s tichou odevzdanností, ale blonďatý Nebelvír si zřejmě chtěl zanechat zbytek důstojnosti a tak váhal, než se poté také podvolil a následoval Hubetse dál.

Mávnutím hůlky rozžhul pochodně v dlouhé chodbě a odhalil dvě řady brnění. "Je jich třicet šest," prohlásil; otočil se na McKinnona a přísně prohlásil: "Ne, že si je budete zkoušet."

McKinnon si smutně povzdechl a Huberts se jen uchechtl. "Jen ať se lesknou," vyzval je. "Přeji příjemnou zábavu a dobrou noc." Jeho chechot slyšeli ještě kolik dalších minut, než konečně odezněl v dálce. 

Raven se bavila představou, jak by se tvářila její matka, kdyby ji viděla na kolenou s vyhrnutými rukávy, jak leští holenní plát starého brnění, ale po půl hodině přestala myslet na všechno a jen mechanicky pohybovala rukama v osvojeném pohybu.

"Tohle děláš poprvé, že?" ozval se nakonec chlapec.

Raven chvíli trvalo rozpoznat význam jeho slov, ale potom pokrčila rameny a vyždímala hadr. "Vy snad máte doma tři tucty nepoužívaných brnění, které tě nechávají rodiče leštit?"

McKinnon se na ni zvědavě otočil a zasmál se. "Ne, to nemáme. My máme normální rodinnej domek. Myslel jsem, že Peregrinovi bydlí na nějakým hradě a tam přece jsou brnění, ne?"

"Náš dům postavil pra pra vnuk Roweny z Havraspáru a začaroval ho, takže se mění s módou, nebo jak si to přeje hlava rodiny," přiznala Raven trochu nejistě. "Teď už pár let vypadá jako klasický viktoriánský dům."

"To je super," uznal neochotně, ale potom se na ni znovu otočil. "Jsem Jim, mimochodem," řekl; mezi předními zuby měl malou mezeru, ale jeho vzhled to nijak nekazilo.

Překvapeně zjistila, že mu úsměv opětuje. "Raven."

12. říjen 1940
2. ročník v Bradavicích

"Ale, ale... Kohopak to tu máme?"

Raven pevněji sevřela knihy, která držela v náručí a zkousla si ret: dařilo se jí vyhýbat se Weeney a její partě násilnických Zmijozelů už skoro týden, ale zdálo se, že má dnes špatnou náladu a hledá někoho, na kom by si to vylila.

"Dej mi pokoj, Weeney," zmohla se na chabou obranu, ale na pažích jí pod svetrem zastudil chlad.

"Ale no tak, Raven! Přece bys od nás neutíkala," zavrkal Trevor a pevně ji chytil za ramena; mohl být docela hezký, nebýt nějaké oční vady kvůli které mu víčko levého oka neustále tikalo.