➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐗𝐈𝐗 • Patrovovo zaklínadlo

19. listopad 1977
6. ročník v Bradavicích

Výsledný lektvar měl barvu sraženého mléka, ale voněl jako čokoláda s čili, která provoněla celou umývárnu; Uršula se nad kotlík naklonila a nasála intenzivní pach.

Raven se na ni překvapeně podívala. "Ty to cítíš? Myslela jsem, že duchové mají jen omezené smysly."

Ufňukaná Uršula se rozječela a vlétla po hlavě do záchoda, až kolem vyšplíchla voda, ale Raven ho jen s mávnutím hůlky dala do pořádku; už dávno si zvykla na její nepředvídatelné změny nálad a nenechala se tím nijak zaskočit.

Nalila lektvar do lahvičky a s posledním nervózním zachvěním se zhluboka napila; navzdory silné vůni chuť byla nevýrazná a Raven se nijak neodvažovala s ní experimentovat, když byl tak komplikovaný a obsahoval spoustu navzájem působících přísad.

Jednu dávku nalila do skleněné baňky, kterou začarovala do vlastní časové kapsle, což byla dovednost, na kterou byla opravdu pyšná, protože ji dokázala v pouhých šestnácti letech a to jen díky pečlivému a tvrdému výcviku.

S časem experimentovala jen velice opatrně, ale nikdy ji jeho využití moc nezajímalo, kromě uchovávání lektvarů a květin v čerstvém stavu, což bylo podle Grindelwalda ohromným plýtváním jejích dovedností.

9. prosinec 1977
6. ročník v Bradavicích

"Flint letí na bránu – a JE TO GÓL! Deset bodů pro Zmijozel!"

Raven symbolicky zatleskala a dál sledovala, jak se trojice zelenostříbrných skvrn točí nad zasněženým hřištěm a pere se o vzdálenou hnědou skrvrnu Camrálu; nikdy ji nebavilo sledovat famfrpál jako divák, vždycky ho raději hrála a byla přímo v akci, ale nechala se od Reguluse přesvědčit, aby se přišla podívat na poslední zápas roku 1977 s Havraspárem.

K jejímu překvapení se tu našlo více zarputilců, kteří se choulili v zimních kabátech a poskakovali na místě, aby se zahřáli.

"Přijdeš se podívat?"

"A nebude to střet zájmů? Víš, jít tam kvůli Zmijozelovi, když hraješ proti mé koleji?" zeptala jsem se ho laškovně a políbila ho na nahou hruď. Regulus se zachvěl a zavřel oči, když jsem mu přejela prsty po dolní části žeber. "Možná bys kvůli mě mohl prohrát, víš," broukla jsem a obkročmo jsem si sedla na jeho klín.

Zalapal po dechu a prohnul se v zádech, ale přesto se pobaveně usmál a se smíchem zavrtěl hlavou. "To bych nemohl být tak skvělý chytač," uculil se.

"Black se řítí k zemi! Viděl Zlatonku? Jonesová ho následuje, ale Black má náskok – ANO! Je to Zlatonka, ale teď mu vyklouzla, rychle mění směr, ale Jonesová se stále drží vzadu, tohle ji hodně zpomalilo!"

Raven si odfrkla, až si vysloužila nepříjemné pohledy nejbližší modrobronzové skupinky, která nad hlavou držela pohybující se model orla. "Co je?" vyštěkla podrážděně. "To na tu násadu mohli místo té nešiky přilepit hejkala, ten se alespoň udrží na koštěti!"

"Black se natahuje – blíží se a – CHYTIL ZLATONKU! ZMIJOZEL VYHRÁVÁ PROTI HAVRASPÁRU TŘISTAŠEDESÁT BODŮ PROTI STODVACETI!"

"Ubohý," utrousila Raven a prošla kolem nich po schodech, aby se vrátila zpátky do hradu. Od začátku roku se byla podívat na několika trénincích famfrpálu, včetně konkurzu, ale letošní tým modré koleje byl zoufalý.

Přestože nemohla zapřít, že nesynchronizovaní střelci se dokázali dát dohromady a předvedli celkem ucházející výkon na to, jaká to byla před dvěma měsíci neschopná dřeva; odrážeči – dvojčata ze čtvrtého ročníku – ti byli talenti od přírody, ale chytačka Kristen Jonesová byla naprosto příšerná.

Možná ji soudila tak přísně proto, že na místo chytače se sama kdysi chtěla dostat, ale ve čtyřicátých letech se neměla čistokrevná dívka šanci: navíc na nejdůležitější post v týmu.

Už když byla na Příčné a viděla nejnovější model koštěte, napadlo ji, že když dostala v životě druhou šanci, mohla by začít tím, že by se zkusila dostat do famfrpálového týmu, ale něco uvnitř, co podezřele připomínalo hlas její matky, ji od toho odrazoval.

Koutkem oka uviděla Reguluse, jak v obležení zelenostříbrného davu drží nad hlavou Zlatonku a hledá ji, ale jeho úspěch ji zvláštně znechutil, tak se odvrátila a vydala se vyšlapanou cestou zpátky do tepla hradu.

12. prosinec 1977
6. ročník v Bradavicích

Knihovna měla tu nevýhodu, že byla koncipována pro uchovávání knih, ne pro soukromí studentům kteří se v ní chtěli v klidu věnovat četbě, takže Raven, sedící na svém oblíbeném křesle u okna vedoucího k Zapovězenému lesu, slyšela každé jejich slovo.

"Přestaň, Pottere," sykl hlas Lily Evansové, jako by už ze zvyku, ale přesto v něm byla slyšet jistá nejistota a potlačované potěšení.

"No tak, Lily," řekl hlubokým barytonem James Potter a ozval se zvuk šustění pergamenu, jak se nejspíš Lily přesunula ke své práci a snažila se za ni schovat. "Ty jsi pozvaná, já taky. Tak proč nejít spolu?"

Raven koutkem oka zahlédla Remuse, jak sedí u jednoho ze stolů a soustředěně hledí do objemné knihy, jak se snažil předstírat, že je neslyší; naproti němu na stohu svazků ležel Sirius Black a s pootevřenou pusou spal.

Ze zvyku se po knihovně rozhlédla po Petrově malé postavě, ale nikde ho neviděla; vlastně ho poslední dobou s nimi vídala málo, jak si uvědomila, ale ta myšlenka jí proběhla hlavou jen okrajově a po chvíli se dál snažila přečíst si něco o Patronově zaklínadle, které měla do konce roku zvládnout.

Bylo to první zaklínadlo, se kterým měla problémy, což ji znejisťovalo a přivolávalo vzpomínky na první dva ročníky v Bradavicích, kde měla obavy z toho, že je moták.

Přesto se zdálo, že Měsíční lektvar, který si umíchala před několika týdny, působil dobře a žádné další záblesky neměla: návrat k bezesným nocím ji uklidnil, nehodlala se totiž profesoru Hoowerovi, drobnému mužíkovi, který svého času působil jako ne příliš úspěšný bystrozor, svěřovat se svými důvody, proč nemůže najít žádnou dostatečně šťastnou vzpomínku, která by stačila alespoň k vyvolání štítu.

Celkem zbytečně jí poradil, ať se věnuje sebenitrozpytu a dál to zkouší, ale žádná z desítek knih, které si v knihovně našla o Patronově zaklínadle jí nepomohla, až se uchýlila k zdlouhavému a bolestivému prozkoumávání vzpomínek, ale to jen její depresi a pocit vlastní neschopnosti prohloubil.

"Dobře," řekla Lily a Raven skoro až cítila, jak se začervenala, "půjdu s tebou na ten Křiklanův vánoční večírek, ale jen když mi slíbíš, že se budeš chovat přiměřeně svému věku. Nebo se o to alespoň pokusíš."

Raven se ušklíbla, zatímco kolem ní drobná Lily proletěla, až za ní knihovnice zapištěla několik nadávek; Potter nejspíš oněměl štěstím: neodolala a naklonila se k mezeře mezi knihami, aby ho spatřila – vskutku naprázdno otevíral a zavíral pusu.

"Nikdo ti neřekl, že šmírovat je neslušné, Peregrinová?"

"Ne, moje matka si odjakživa zakládala na absolutní kontrole všeho a všech, obzvláště, když to mělo něco společného se mnou," odvětila Raven pohotově a zvedla na něj vyzývavě obočí.

Sirius se usmál a bez vyzvání si sedl do křesla naproti ní; pohledem přejel knihy, které před sebou měla rozložené a tázavě nadzvedl obočí. "Patronovo zaklínadlo? To jsem zvládl v pátém ročníku," prohlásil vychloubačně.

Raven jeho očividné chvástání přešla mlčením, ale uvnitř jí bodl osten pohoršení, jako vždycky, když byl někdo v čemkoli lepší než ona.

Sirius si ji chvíli zvědavě měřil a potom vytáhl hůlku; počkal, až mu bude věnovat pozornost a na chvíli se zamyslel, až se mu mezi tmavým obočím vyrýsovala vráska; o několik vteřin později se špička jeho hůlky rozzářila jasně modrým světlem a v záblesku se objevil – "Smrtonoš," vydechla Raven.