➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐕 • Číst v liber scientiam

21. leden 1945
U zlomené hůlky

Obrtlá ulice vypadala celý rok stejně, lehký sněhový popraš ji nijak nevylepšil, spíše jí uškodil, protože se pod botami kouzelníků a jiných existencí rozpustil v lepkavé bahno, příznačné pro teplé anglické zimy.

Raven se naučila neotáčet a vnímat prostor kolem sebe nejen očima, ale i svými magickými smysly, které v ní Grindelwald probudil, takže věděla, že ji nikdo nesleduje a že může bez obav zamířit do krčmy v jedné obzvláště špinavé uličce.

Muže, kterého měla zkontaktovat, poznala snadno.

"Vypadáš dost mladě na to, aby tě poslal on pro něco tak důležitého," zavrčel místo pozdravu a zcela nevybíravě si špinavým prstem utřel dlouhý, špičatý nos. "Kolik ti vlastně je?" zeptal se podezřívavě, až se mu obě obočí spojila v jedno.

"Šestnáct," odtušila Raven jednoduše a ušklíbla se, když se jeho tvář stáhla do vzteklé grimasy.

"Tak to ne! Takhle jsme se nedohodli! Nehodlám mít na krku bystrozory, sotva jsem ty šmejdy setřásl," odplivl si na podlahu a dál ji probodával očima.

Ravenin úsměv se změnil do chladné, výsměšné masky. 

Přistoupila k němu a ve zlomku vteřiny měla v ruce hůlku, kterou mu tiskla do měkké části krku; výhružně se k němu naklonila: "Myslíš, že je tak hloupý, aby měl ve svých službách někoho, kdo má na sobě hlídáček, ty idiote?" zasyčela tiše a přitiskla mu hrot hůlky hlouběji do kůže.

Vlkodlak dokázal jen bázlivě zavrtět hlavou a pomalu zrudnout v zarostlém obličeji.

Raven si ho chvíli znechuceně měřila, než od něj odstoupila a oklepala si černý kabát, jako by se o něj nepříjemně otřela. 

"Jsem ráda, že jsme si rozuměli," prohlásila klidně a usmála se; opětoval jí škleb a sjel jí očima k oblině prsou v kabátu, ale ona jen ostře zakašlala a znovu mu namířila hůlkou do obličeje. "Ten balíček, prosím."

***

Beze slova mu předala špinavě zabalenou obálku.

"Nejsem žádný poslíček," procedila mezi zuby a zlostně odpochodovala do svého pokoje, aby mohla pokračovat ve svém studiu o neživých.

Přišel za ní ve chvíli, kdy se skláněla nad svými anatomickými náčrtky a pororovnávala je s obrazy v mudlovské lékařské příručce; nijak nedala najevo, že si ho všimla, dokud neuslyšela cvaknutí zámku ve dveřích.

Podrážděně se otočila, ale to už ji vzal za ramena a položil ji zády na postel, aniž by dbal na její chabé protesty.

18. únor 1945
Sídlo rodu Greengrassů

"Jsem rád, že jsi přišla," řekl Christian tiše a dál ji pozoroval, jak se lehce dotýká těžkých křišťálových koulí, které mudlové používali jako těžítka na papíry.

S jednou zatřásla a malé vločky uvnitř se rozpohybovaly a začaly padat na domeček se sáňkujícími dětmi na svahu.

Za poslední půl rok se změnila a nebylo to jen postaršovacím lektvarem, který ji zbavil ministerského hlídáčku, co kontroloval její kouzla do plnoletosti: tvář měla pohublou a vlasy matné, bez lesku; na levé tváři měla čerstvou ránu, která vypadala jako od lidských nehtů a merlinví kolik jich skrývala pod kabátem.

"Hmm," zamumlala Raven bezmyšlenkovitě a položila těžítko zpátky na krbovou římsu. "Chtěl jsi něco konkrétního? Mám docela dost práce se studiem... Právě jsem na cestě k prozkoumání nesmrtelnosti."