➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐕𝐈𝐈 • Vítejte doma, Raven!

26. květen 1977
Sídlo rodu Peregrinů

Boty jí vrzaly na staré dřevěné podlaze, když opatrně našlapovala ve vstupní hale do přijímacího salónku, kde tušila matčinu přítomnost.

Lehce prsty přejížděla po vyřezávaných mořských konících, kteří byli u úpatí schodiště; měli perly zasazené do zorniček očí – jedna z nich se jistě už dávno odloupla a zakulálela se mezi spáry podlahy.

Raven se nadechla a ohlédla se po obrovském sálu.

Bylo to třicet osm let, ale jí se to zdálo jako rok, když se tu konaly bohaté plesy: hrála tu nejlepší kapela hudebníků, kolem velkého křišťálového lustru – vždy vycíděného do nejvyššího lesku – poletovaly víly a zlaté rámy obrazů se leskly ve světlech svíček.

Teď byly všechny prázdné, nebo tmavé a zaprášené, stejně jako velká jídelna ve druhém patře, byla zvána Malá, protože pro velké společnosti se prostíral ve vstupní hale dlouhý stůl ne nepodobný těm kolejním v Bradavicích.

"Muselo to tu vypadat nádherně," povzdechla si lékouzelnice okouzleně a přejela rukou po zaprášeném sametovém závěsu.

"Pořád je to tu nádherné," odsekla zlostně a rázně vydupala posledních několik schodů; pro nezkušeného návštěvníka se dům měnil v bludiště stále stejných chodeb s desítkami dveří lemovanými obrazy a loučemi s magickým ohněm.

"Je tu spousta obrazů," podivila se dívka a přelétla pohledem přes zátiší z květin.

Raven se bez váhání proplétala chodbami a přikývla. "Na tom si rod Peregrinů vydělal bohatství, ze kterého žijeme prakticky dodnes. Krátce po založení Bradavic – v 11. století – můj předek Barnabáš Peregrin, vášnivý malíř, vynalezl kouzlo, které obrazům vtisklo život. Nebo alespoň jeho zdání."

Náhle se zarazila, když jí její vlastní přednáška něco připoměla; ostře zavolala do ticha domu: "PINKY!"

S tichým PUF se před ní opravdu zhmotnila stařičká domácí skřítka se zády ohnutými do oblouku a chomáči bílých chlupů v obrovských uších.

Zvedla k ní uslzené zelené oči a když ji spatřila, rozplakala se a schoulila se na zem do klubíčka před Raven. "M-má p-pan-ní," vydala ze sebe a došourala se k jejím nohám, aby ji mohla políbit boty. 

Raven odolala touze se odtáhnout a s povzdechem ji jemně zvedla na hubené nožky. "Ano, jsem to já. Vrátila jsem se," ujistila ji pomalu a zřetelně; počkala, až ovládne nový záchvat pláče a utře si slzy do špinavého hadru, který měla omotaný kolem těla. "Je tu matka?"

"An-ano, slečno. Madam se dívá se z okna... jako vždy."

Skutečně ji našla sedící v mohutném křesle oblečenou do svého nejlepšího vdovského oblečení – dlouhých černých šatů s kožešinou z polární lišky přehozenou přes ramena a dlouhými černými rukavicemi s perlami na okrajích.

Na pevně utažených šedivějících vlasech měla položený nízký klobouček, podle francouzské módy nakloněný na stranu s černým závojem přes tvář.

Kdyby s naprosto rovnými zády neseděla otočená k oknu, s rukama spojenýma v klíně a se studeným čajem položeným před sebou na nízkém čajovém stolku z Japonska, řekla by, že se chystá na jeden z proslulých pařížských večírků.

Raven popošla do pokoje a zavřela na sebou dveře; její matka se ani pohnula, ale temný stín, který měl drápy zaryté do opěrky křesla, zamával křídly a lehce zakrákal.