➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐋𝐕𝐈 • Na dně jezera mrtvých

2. březen 1981
Grimmauldovo náměstí 12

Vzbudila se zpocená a třesoucí: nespala dobře, několikrát se probudila zpocená a zvracela, ale tentokrát to necítila jako důsledek svého těhotenství, ale zlou předtuchu, která ji lezla po nahých zádech jako studený had.

Vyskočila z postele a navlékla na sebe župan. "Regu! Regulusi!" zavolala Raven zoufale do domu, ale když nic neslyšela, rychle vyběhla schody do patra a rozrazila dveře jeho pokoje; všude byly knihy a pergameny, postel neustlaná, ale Regulus nikde.

Měla pocit, že ho musí najít ihned, dokud neztratila odvahu říct mu pravdu, ale pod tím probublávalo něco nepříjemného, z čeho ji mrazilo na zádech.

Ani na okamžik si nepomyslela, že sen, který se jí zdál, by mohl lhát: pamatovala si jen útržky, zelené světlo a chlad, ale měla strach, takový strach, který ji úplně ochromil a na ten si vzpomínala moc dobře.

"Kráturo!" zvolala místo toho a prohrábla si vlasy. "Kráturo!"

Seběhla schody dolů a vtrhla do kuchyně, až ze stolku shodila vázu s květinami; na kuchyňském stole ležel trs květin a bílá obálka; zavrtěla hlavou, ustoupila od stolu, jako by se ten dopis mohl začít číst sám a zaječela: "KRÁTURO!"

Tentokrát se před ní objevil, ale nemyslela si, že by to bylo na její zavolání: byl mokrý a špinavý, s hnědýma očima vytřeštěnýma hrůzou; v kostnaté ruce držel jednoduchý zlatý medailonek, ale Raven se zatočila hlava z ohromného množství magie, kterou do něj někdo vtěstnal.

Poslední dva tři měsíce, od té doby, co otěhotněla, měla pocit, že její smysl pro slyšení magie, který se naučila ovládat ještě v minulém životě, zesílil až na nesnesitelnou úroveň.

Měla pocit, jako by to v ní probouzelo její dítě a snažilo se ji skrze to chránit: zvláštním způsobem ji tahle myšlenka dojala a poprvé opravdu pomyslela na to, jaké to bude, až bude držet v náručí své dítě. "Kde je Regulus? Kráturo!"

Vypadal, že ji ani neslyší, jen tam stál ztuhlý hrůzou v šoku, ale najednou se zhoutil, schoulil se do klubíčka a začal vřískat na celý dům: "KRÁTURA NESMÍ! NESMÍ! NESMÍ! PÁN DAL ROZKAZ! KRÁTURA TO NESMÍ NIKOMU PROZRADIT!"

Raven cítila, jak jí do očí vstupují slzy. "Prostě mi to řekni! Kráturo!"

Skřítek byl naprosto nepříčetný, jen se třásl a Raven cítila, jak se v ní probouzí nevolnost; všechno kolem ní bylo rozmazané, jako by byla opilá, nebo trpěla halucinacemi; malátně vytáhla hůlku a namířila ji na třesoucí se tělíčko oblečené do špinavého hadru; na chvíli ucítila temnou zlost a vykřikla: "Legilimens!"

Myšlenky a obrazy ji vtáhly dovnitř s takovou silou, až matně ucítila bolest v kolenou, jak se pod ní podlomila. Skřítek se ani nesnažil nátlaku její mysli bránit, naopak ji stále více stahoval hlouběji do svého zvláštního myšlení.

Mysl domácí skřítka byla tak odlišná od lidské, že Raven chvíli trvalo se v jeho vzpomínkách a pocitech orientovat, ale brzy se před ní to, co hledala, objevilo samo.

Bílá tvář lorda Voldemorta, když se nad něj skláněl a řízl ho do dlaně, aby nabral trochu krve, kterou potřísnil temnou skálu někde na pobřeží; vlny se tříštily o skálu a mrštili Kráturu o stěnu tak silně, až zavřeštěl.

Jeskyně byla obrovská, plná chladu a tmy. Nebylo možné dohlédnout na konec. Obří jezero, zelené a chladné, mrtvé. Bledá ruka, kterou uchopil neviditelný řetěz a táhl ho dál, až se z hlubin jezera vynořila loďka bílá jako kost, tak akorát pro dva lidi.

Plavba přes vodu, bledé tváře a končetiny, plavoucí pod hladinu, zírající mrtvýma očima na Kráturu, hadí úsměv Pána zla, když jedna rukou po domácím skřítkovi sáhla. Útes a miska s jasně zelenou tekutinou. Stříbrný pohárek. Bolest. Strach a smrt.

Raven vykřikla a stáhla se před silou vzpomínek do svého těla. 

Žízeň, strašná žízeň. Viděla ho, jak se plazí po ostrých výčnělcích skály k vodě z jezera a bílou tvář Pána zla, který pomalu mizí v temnotě a bere sebou veškeré světlo a teplo a zbývá jen chlad a smrt a zízeň a temnota.

Mrtví chňapají po Kráturovi, ale on se jim vytrhává a přemisťuje se domů, kde je Regulus, skoro stejně tak bledý jako ti mrtví v jezeru. Otázky, které se kolem něj vynořují jako by z vody a zase se do nich ponořují. "Vezmi mě tam."

Skála. Jezero. Loďka. Plavba na útes a medailonek v misce. Stříbrný pohárek a Regulus, který křičí bolestí, choulí se do klubíčka a volá Raven a Siriuse, ale zbývá jen další pohárek plný zelené tekutiny a medailonek na dně. "Znič ho."

Regulus, který se plazí k vodě. Mrtví, kteří se po něm natahují –

Raven vykřikla, jako by se popálila a rychle Kráturu stiskla za hubenou ručku. "Vezmi mě tam. Vezmi mě do té jeskyně!"

Chlad a šum moře v ní probudil vzpomínky na minulost, ale tentokrát nenásledovala Grindelwaldovu štíhlou siluetu, ale Kráturu, který stále svíral medailonek a tiše vzlykal, ale Raven viděla jen jeho ramena, jak se otřásají a nemohla ho přes moře slyšet.

Řízla se o kus ostré skály a potřela svou krví stěnu jeskyně jako oběť; krev jí tekla po ruce, ale ona se stále cítila malátně a veškeré dění vnímala jen okrajově, jako v záblescích světla.

Jeskyně by ji mohla ohromit, kdyby ji předtím neviděla v Kráturových vzpomínkách, takhle jen klopýtala dál a táhla za sebou vzlykajícího Kráturu, který se náhle probral a sám vytáhl loďku z hlubin jezera.

Raven se otočila na vyděšeného Kráturu. "Běž odsud."

Aniž by mu věnovala další pohled, vstoupila do loďky a nechala se převést doprostřed jezera; cítila mrtvé pod sebou, jak se kolem ní stahují a vůle, která naplnila jejich těla, zuřivě čeká, až vstoupí do jezera. Vystoupila na útesu a prohlédla kolem sebe.

"Oheň," řekl jí tiše nějaký hlas v temnotě.

Náhle se Raven šíleně zasmála a zhroutila se na kolena. "Nemám hůlku," zamumlala. "Já nemám hůlku."

Z domu na Grimmauldově náměstí se přemístila jen v tenkém županu a noční košilce; přitiskla si ruce na břicho, kde spočívalo její dítě. "Odpusť mi, maličký. Nebyla bych dobrá máma," s těmito slovy doklopýtala k jezeru a ponořila se do něj.

Cizí ruce ji sevřely téměř okamžitě a začaly ji stahovat dolů ke dnu: světlo nahoře začalo být stále matnější a svět kolem ní byl tmavší; nechala se táhnout vstříc smrti a pomalu z plic vypouštěla všechen vzduch, když na ruce ucítila silný dotek.

Dotek teplé ruky; prudce se otočila, až se nosem otřela o Regulusův obličej: být na hladině, zalapala by po dechu, ale měla dostatek duchapřítomnosti, aby držela rty pevně zavřené; vpíjel se do ni jasně modrýma očima několik vteřin, než se Raven vzpamatovala a začala se proti stiskům mrtvých rukou bránit.

Palčivě cítila, jak jí v plicích dochází vzduch, ale Regulusovi se podařilo na okamžik vyprostit a vytáhnout ji o kousek k hladině, než ji chytili za kotníky s ještě větší silou.

Zemřeme tu a připojíme se k nim, pomyslela si Raven; ruce jí od mávání začínaly bolet a před očima se jí dělaly mžitky; otočila se na Reguluse, který se jim bránil s menší silou a ten na ni pohlédl také.

Natáhla ruku a pevně sevřela tu jeho v stisku tak pevném, že je od sebe nemohli ani všichni nemrtví společně odtrhnout.