➤ Grindelwaldův havran [FF HP]

𝐊𝐀𝐏𝐈𝐓𝐎𝐋𝐀 𝐗𝐋𝐕 • Tichý deštivý pohřeb

12. červenec 1979
Sídlo rodu Peregrinů

"Matka si vždycky všechno musela upravit podle sebe," řekla Raven dost nahlas, aby ji všichni kolem ní slyšeli, ale nikdo tomu nevěnoval více pozornosti, kromě Coraline, která se na ni otočila s přísně sevřenými rty.

"Snaž se být trochu ohleduplná. Jsi na pohřbu."

"Na dost nevydařeným pohřbu, chtělas říct," odsekla Raven podrážděně a otočila se tváří k nebi, které bylo tmavé a zamračené. "Brzo začne pršet. Uvidíme, kolik upřímně truchlících příbuzných a rodinných přátel tady zůstane."

"Raven," začala Coraline s tím svým typickým tónem starší sestry, který na ni často uplatňovala, ale tentokrát ji její mladší sestra prudce přerušila.

"To, že je naše matka mrtvá, ještě neznamená, že se my dvě musíme semknout a vzájemně si plakat na rameni," zavrčela beze špetky sentimentu. "Prostě jen předstírej, že neexistuju jako jsi to dělala posledních čtyřicet let s mým bývalým milencem a nech mě žít," odvrátila se a přitáhla si kabát blíže ke krku.

Když byla včera v Havranově, aby tiše zapila smutek v mudlovském alkoholu, nebe bylo čisté a lidé chodili v letním oblečení, ale jakmile vystoupala po kopci a prošla bránou k sídlu Peregrinů, protrhl se temný mrak a výhružně se zablesklo.

Matka jí jednou vyprávěla o legendě, ve které se takhle počasí chovalo vždycky, když někde zemřel Peregrin a dům pohnul samotným nebem, aby vyjádřil smutek nad zesnulým členem rodiny.

Raven si v duchu pomyslela, že pro matku nebude plakat nikdo: ani nebe, ani její dcery a bylo by hloupé věřit tomu, že někdo pro ni truchlí; povzdechla si a letmo si prohlédla tváře kolem sebe, které více či méně úspěšně zakrývaly únavu a strach z deště.

Jediný pohřeb, na kterém kdy byla, byl jejího otce, který kdysi zemřel na nějakou nemoc; v jejích vzpomínkách byl bledý se stejnými stříbrnými vlasy, jako měla díky černé magii teď ona a četl si Denní věštec a s dýmkou mezi zuby koutkem úst pokašlával.

Uložili ho do rodinné hrobky u Stromu srdce, na vlhké mýtině s bažinatou půdou, kterou zakrýval bílý mramorový přístřešek s několika náhrobky skrytých před deštěm.

Znovu se zablesklo: bylo šero, přestože byly sotva dvě hodiny odpoledne.

Raven si prohrábla vlasy a přehodila si nohu přes nohu: organizaci pohřbu si měl vzít na starost nejstarší člen rodiny, což byl její strýc Andrew, ale nezdálo se, že by se chtěl na pohřeb své starší sestry dostavit včas, což se stalo hlavním tématem diskuze dvou dam s klobouky s obrovskými ptačími pery a celými trsy ovoce.

Znala je od vidění ještě ze svého dětství – byly to sestry Beckettovy, na první pohled nejlepší přítelkyně její matky, ale Raven moc dobře věděla, jak jimi její matka hluboce opovrhovala; v rámci čistokrevné etikety potřebovala blízké přítelkyně a tyto staré slípky se jí zkrátka hodily na několik čajových dýchánků měsíčně.

Strýc Andrew dorazil o chvíli později, rozcuchaný s brýlemi nakřivo; roztržitě se postavil dopředu, před otevřenou hrobku a důležitě si odkašlal, vytáhl několik papírů, které se ve vlhku lesa brzy pokroutily a inkoust na nich se rozpil k nepřečtení.

Po několika minutách, kdy se to snažil vyluštit a přitom si neustále jednou rukou povoloval vázanku, Raven s povzdechem vstala a postavila se po jeho boku; strýček pochopil šanci na vysvobození a rychle si sedl na jednu z prázdných židlí.

Raven před nimi stála ve svých nejlepších černých šatech s kloboučkem se síťkou před obličejem, nádherná ve svém smutku.

"Nikdy jsem svou matku neměla ráda," začala klidně a hned ze začátku vyprovokovala několik užaslých a pohoršených výkřiků, "a vím, že nikdo z vás také ne. Jste tu jen proto, že jste se přišli ujistit, že je opravdu mrtvá a jak se k tomu její zavržená, věčně nedokonalá dcera postaví. Jste tu, protože jste ubozí supi, toužící po senzaci a skandálu."

Cítila na sobě Regulusův pohled, jak ji bez výrazu pozoroval, zatímco kolem něj vstávali lidé a uraženě se vzdalovali; její sestra Coraline tiše seděla s rukama založenýma v klíně a bolestně zavírala oči.

"Nechci vaše námitky, ani nesouhlas. Víte, že mám pravdu. Mou matku bylo těžké mít rád, ale přesto jsem k ní něco cítila. Nevím, co to bylo, ale když zemřela, bolelo mě to..." Odmlčela se a všechno kolem ní ztichlo.

V tu chvíli se nebe protrhlo a začalo prudce pršet: lidé se okamžitě zvedali ze židlí a s výkřiky se začali přemisťovat hned u hrobu, což bylo v kouzelnické společnosti bráno jako vrchol neslušnosti, ale zdálo se, že tento pohřeb nemůže být nekorektnější.

Raven se otočila čelem k černé rakvi, která ležela na dně hluboké jámy a mávnutím hůlky na ni navršila hromadu hlíny a přiklopila mramorovým kamenem.

Bezvýrazně se dívala na chladný mramor, pod kterým leželo vyzáblé, bledé a nehybné tělo její matky; vnitřnosti se jí uvnitř svíraly, snad díky zbytku alkoholu a hnaly jí do krku žluč; zatnula pěsti a několikrát se zhluboka nadechla.

Cítila, jak se vedle ní někdo postavil. "Cum cecidovo suram?" byslovil pečlivě a tázavě naklonil hlavu na stranu.

"Rodinné heslo," odvětila Raven tiše. "Kdykoliv upadnu, vstanu. Dost ironický to psát na náhrobek, vzhledem k tomu, že oni už nevstanou." Povzdechla si a otočila se na něj. "Co tady děláš, Siriusi?"

Byl vyšší, než si ho pamatovala, s ostřeji řezanými rysy a strništěm na bradě; déšť mu tekl po tvářích za lem kabátu a šedivé oči měl přimhouřené, jak si ji pozorně měřil. "Chtěl jsem tě vidět."

"Chtěl ses zeptat, jestli už jsem se stihla přidat k Voldemortovi," upřesnila.

Sirius si ji přeměřil přimhouřeným pohledem; po překvapivě dlouhých řasách mu stékaly drobné kapičky deště, takže dělaly jeho oči větší a jasnější než ve skutečnosti byly. "Hodně lidí se bojí vyslovit jeho jméno."

"Jeho jméno je Tom Raddle," řekla Raven beze stopy nějaké emoce, "lord Voldemort je jen pseudonym."

Unaveně se usmál, až odhalil zuby. "Nezměnila ses."

Raven mu úsměv neopětovala, jen se zamračila. "Nikdy jsi mě doopravdy neznal," pevně se mu podívala do očí a řekla prostě: "Mám Znamení zla od loňských Vánoc."

"Stejně jako Regulus," dořekl tiše.

"Běž do háje, Blacku," zamumlala unaveně a nechala si déšť zatéct pod oblečení: bouřka pokračovala a na hřbitově po několika minutách ticha zůstali už jen sami dva; alespoň si to v tu chvíli mysleli.

"Neprojdeme se?" prohodil Sirius klidně a zahleděl se do dálky na lesknoucí se hladinu jezera, které připomínalo rozbouřené moře.

"Nebojíš se potulovat na nepřátelském území?" zeptala se.

Sirius se posmál. "Je to jeden z mých koníčků."

Strýček Andrew ji kdysi vykládal o tom, že pohřbívání do hrobů se v rodině Peregrinů, potažmo Morganů ujalo až v posledních několika desetiletích; dříve prý Morgani své mrtvé ukládali do jezera, které se rozkládalo dále na pozemcích.

Raven tomu tehdy nevěřila, ale na to kolik generací v domě žilo, bylo hrobek rozesetých na pozemcích překvapivě málo; koneckonců si ani nevzpomínala, že by se někdy k jezeru přiblížila, natož že by se v něm koupala.

Kapky děště rozčeřovaly temnou hladinu a vytvářely tak tisíce souměrných kruhů, které se protínaly a rozčeřovaly navzájem. "Co chceš?" zeptala se ho tiše. "Mé přiznání? Lítost? Toužíš mi dát rozhřešení?"

Otočil se k ní a pevně se jí podíval do očí. "Chci tebe."