Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~I~ Prolog

A je to tady, den, který prostě musel přijít, skončila jsem vysokou a tak se teď stěhuji z koleje. Nejde jen o obyčejné stěhování, protože se stěhuji k mladšímu ze dvou starších bratrů a ten je zatracený sociopat, ne tedy, že bych také nebyla trošku divná.

Vystoupila jsem z taxíku a vyrazila ke dveřím s nápisem 221B na Baker Street. Zaklepala jsem. Otevřela mi paní Hudsonová, milá domácí, která mimo jiné hlídá bratra, aby náhodou nevyhodil dům do povětří.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem.

„Á, dobrý den Elisabeth, slyšela jsem, že se sem hodláte nastěhovat,“ řekla a usmála se, protože věděla naprosto přesně, že je to pravda.

„Jistě paní Hudsonová, máte naprostou pravdu,“ pousmála jsem se na ni a pokračovala v téhle mírně stupidní hře.

"Běž už nahoru." řekla s úsměvem a pokynula mi.

Vyrazila jsem po schodech nahoru, ale kufr si to rozmyslel a zatáhl mě zpátky s takovou ráží, že jsem málem spadla pozadu. Musela jsem se sama sobě usmát, vzpomněla jsem si na první den na koleji, kdy jsem omylem vyšla o patro výš a jak jsem se vracela tak, že jsem posledních pět schodů jela jako na vodních lyžích tažena kufrem. Pomalu a opatrně jsem svůj těžký kufr vytáhla nahoru, odložila ho těsně vedle dveří a zaklepala.

Dveře se otevřely, a zpoza nich vykoukla Johnova hlava.

„Sherlocku! Máš tu svojí jedinou a nejmilejší sestru!“ zakřičel.

„Ahoj Johne,“ usmála jsem se

„Jak se ti daří?“

„Dobře,“ odvětil.

„Sherlocku! Její výsost čeká!“ zavolal provázen svým vlastním velmi milým smíchem. Sherlock se vyřítil se svého pokoje jen v prostěradle.

„Johne, neviděl si můj kabát?“ zeptal se „Moje kalhoty, košili? Nebo alespoň šálu?“

„Máš to pod stolem,“ podotkla jsem.

„Ahoj Beth a díky!“ zvolal, popadl oblečení a vrátil se tam odkud přišel. Otočila jsem se na Johna.

„Šílenec!“ prohlásili jsme unisono a začali se smát.

„Co je k smíchu?“ zeptal se klidně Sherlock, který už nám stál za zády. Za jeho klid jsem ho dost obdivovala, protože jsme s Johnem vypadali jako dva podnapilí klokani.

„Nic, my jen tak žertujeme,“ odpověděla jsem a pak jsme se začali smát ještě víc, protože nám oběma tak nějak došlo, že to zní příšerně a v normální situaci bych to neřekla. Toho si samozřejmě všiml i Sherlock, protože svou sestru prostě znáte, ať chcete nebo ne.

„Vy jste si dělali legraci ze mě.“ pronesl Sherlock a zatvářil se uraženě.

„Promiň, bráško.“ prohlásila jsem s omluvným výrazem ve tváři a on se usmál.“

„Neříkej mi bráško a bude ti odpuštěno. Stejně tě mám pořád radši než Mycrofta.“

Musela jsem se opět usmát, přeci jen to byla lichotka, už proto, že jsem nikdy nebyla takový blesk jako Sherlock s Mycroftem a to jsem byla Holmesová.

Najednou zazvonil telefon.

„U telefonu Sherlock Holmes.“

Sherlock dotelefonoval, dal mobil do kapsy, podíval se na Johna a vyrazil ke dveřím.

„Jdeš s námi Beth?“

„Jasně, to si nemůžu nechat ujít!“ zavolala jsem a vyběhla za nimi.