Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XXXX~ Paralýza polibkem |Vypravěč|

Lehce se přiklonil k ní a pořádně se jí podíval do očí.

„Promiň," uklouzlo mu ještě než se lehce otřel svými rty o ty její. Skrz její tělo proběhla nezměrná síla. Úplně ztuhla a nemohla se pohnout. On ji lehce, ale úplně lehounce, políbil.

„Už to bude dobrý," řekl. Nedočkal se ale žádné reakce. Opatrně se odtáhl a podíval se do jejích očí. Nemohla se pohnout, seděla jako paralyzovaná, její oči se pomalu plnily slzami. Nemohla nic udělat. Mezitím už se Doctor tiše vytrácel z místnosti. Seděla tiše a nehnutě několik minut, po tvářích jí stékaly slzy. Pomalu a opatrně se zvedla a zapřela se o berle.

Pomalu vešla do řídící místnosti TARDIS. Doctor tam stál opřený o konzoli s hlavou sklopenou k zemi.

„Doctore," oslovila ho a jeho hlava se zvedla, „Já..." řekla, ale na víc už se nezmohla. Jejímu pohledu unikaly slzy v opět sklopené tváři jejího přítele. Opatrně se posadila ke kraji na zem a schoulila se do klubíčka, jak jen jí to sádra dovolovala. Tiše jí skapávaly slzy ze tváři. Chtěla mu to říct, chtěla mu oplatit ten úžasný polibek, který jí ukradl, ale nemohla, nic nefungovalo tak jak by mělo, její tělo se vymykalo kontrole a ona měla pocit, že ho přestává ovládat. Opatrně pozvedla hlavu a zadívala se zaslzenýma očima na muže v saku, který ji pozoroval.

Když si Doctor všiml, že ho vidí, okamžitě znovu sklopil hlavu. Nedokázal to, ona ho nemiluje, honilo se mu hlavou. Prstem lehce přejížděl po konzoli TARDIS a hladil ji. Otřel si slzy do rukávu, aby to nevypadalo že pláče. Vzal do ruky papírek a tužku, rychle na něj něco napsal a přehnul ho. Pak ho opatrně vsunul do kapsy kabátu visícího přes zábradlí. Lehce si přiklekl k dívce, která seděla na zemi. Pohladil ji po rameni. Její hlava se zvedla a on uviděl ty krásné oči zalité slzami. Mluvily za všechno, všechno to utrpení, kterým si teď musela procházet.

Lehce se zvedl a zatáhl za několik pák. Udělal jedinou věc, která mu přišla správná. Zvedl její kabát a pokynul jí. Dal Elisabeth kabát na ramena a vyprovodil ji z TARDIS. Pomalu ale jistě šla ulicemi Londýna až domů, tam pověsila kabát na věšák a padla na gauč. Pod obličejem měla polštář. Brečela, brečela a máčela polštář v slzách. Chtěla to, už dlouho si to přála, ale nemohla. Proklínala se za to. Ranila ho. Bůhví co teď udělá, jen aby se mu něco nestalo, to by si nikdy neodpustila. Její pád na gauč také očividně vzbudil pozornost v přilehlé ložnici.

Do pokoje vešel její sociopatický bratr. Hned zjistil, že něco není v pořádku, ale ignoroval to. Došel do kuchyně a začal si vařit čaj. Udělal ještě jeden, ten postavil vedle Elis na stolek. Pak zase svojí ráznou rychlou chůzí odmašíroval pryč. Několik dní se nic nedělo. Elisabeth každé ráno vstala a v slzách odešla do práce, z práce se přivláčela jako mrtvola a zase se zavřela ve své ložnici. Takhle to šlo už třetí den. Nejdla, jen vypila hrnek čaje k snídani. Začala se z ní pomalu stávat kostra. Mizela všem lidem před očima. Ona všechen čas trávila někde zavřená a on jen beze smyslu prolétával vesmírem. Kéž by tak věděli, co se tomu druhému honí hlavou.