Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XV~ Šťastné a veselé

TARDIS zasípala a zaskřípala, jak dosedla na ulici večerního Londýna. Vykoukla jsem.

„Dobrý Doctore, jsme v Londýně!“ houkla jsem na Doctora a společně jsme vyšli z boční uličky.

„Beth? Vážně půjdeš domů?“ zeptal se smutně Doctor.

„Jen se tam stavím, aby Sherlock neměl strach, počkat, on strach o nikoho nemá, nikdy...“ Doctor pokýval a my zahnuli na Baker Street, vešli jsme před dveře a já zaklepala. Dveře se otevřely a vykoukla veselá paní Hudsonová.

„Beth! Tady jsi, měla jsem o tebe strach. A kdo je tohle? No ne, Elisabeth, ty máš nápadníka? Každopádně, veselé Vánoce!“ zašvitořila a pustila nás dovnitř.

Vyšla jsem do patra, Sherlock tam seděl na gauči v tureckém sedu, John se vybavoval s Mycroftem a Mary popíjela víno s paní Hudsonovou.

„Ahoj bratři a všichni!“ pozdravila jsem.

„Tohle je můj kamarád, Doctor. Bude tu s námi na Vánoce.“

„Ale já nedělám Vánoce!“ namítl Doctor.

„Notak, jednou, zůstaň tu s námi.“

„Dobře.“ řekl a popošel k pohovce.

„Doctore, tohle jsou Sherlock, Mycroft, Mary, John a paní Hudsonová. Staví se tu i Molly a ostatní?“ zeptala jsem se Sherlocka.

„Hmm,“ zamručel a ignoroval mě, nemá rád Vánoce. Doctor se usadil a já odešla do pokoje, ještě, že jsem byla pryč jen týden, protože mám dárky připravené. Popadla jsem je a naskládala si je do náručí. Tiše jsem vybalancovala z pokoje a zabouchla za sebou dveře. Sešla jsem schody a vešla k ostatním.

„Ahoj!“ kzvala se Molly, která už tu spolu s Lestardem postávala.

„Ahoj, mám pro vás dárky! Ježíšek Elisabeth už se blíží!“ pomalu jsem položila všechny dárky, které jako zázrakem nevypadly, na stůl.

„Takže, tenhle je pro tebe Molly, tenhle je pro tebe Mycrofte, Johne, Mary, paní Hudsonová, Lestarde a Sherlocku.“

Všichni se probrali těmi tunami izolepy, co tvořily obal dárků a zřeli ty hrůzy co jsem jim koupila. Mycroft vytáhl starý neoriginální diář, paní Hudsonová dostala jako už po několik let svíčky, Molly šátek, John nový šedivý svetr.

„A Doctore, tobě ještě něco seženeme, promiň. Co třeba zítra?“ Doctor kývl a vyšel ven, za chvíli se vrátil s dárky v náručí.

„A to jsi dokázal jak?“ otázala jsem se, ač odpověď byla dost očekávátelná. "

„Mám stroj času, sehnal jsem to už minulý týden.“

„No jo vlastně, já zapomněla,“ Prohlásila jsem z legrace a došlo mi, že mi stále nedošlo, že je to stroj času.

Doctor mi dal ponožky a čepici v TARDISově modré barvě. Sherlockovi dal novou čočku do mikroskopu. Ostatním dal takové ty ohrané dárky co si dávají všichni, ponožky, svíčky, víno.

„Na zdraví!“ pronesli jsme přípitek, Sherlock vypadal jako by do něho už něco nalili, čemuž bych se ani nedivila. Jednou za dlouho mu tohle osvobození alkoholem pomůže. Už bylo po půlnoci, všem jsem musela říct, kde jsem byla, stejně to měli za vtip. Byla jsem unavená, cestování s Doctorem je náročné.

„Já už půjdu spát, Doctore, pojď najdeme ti nějakou matraci,“ vyšli jsme s Doctorem schody, vypadalo to legračně, protože i on měl přinapito, byť jen málo. Dopotácel se za mnou do pokoje, kde jsem mu vyndala matraci, deku a polštář.

„Chceš ručník?“ zeptala jsem se.

„Jo.“ Vytáhla jsem mu ze skříně ručník a poslala ho do koupelny. Odešel a já měla chvíli čas, rozestlala jsem si postel, uklidila si věci, které ještě po stěhování zůstaly v kufru. Najednou vešel do pokoje Doctor v ručníku. Podala jsem mu Sherlockovo obrovské triko, které stejně nenosil. Vzal ho a položil na stůl, přišel blíž a naklonil se. Políbil mě. Nemohla jsem tomu věřit, on mě políbil, stála jsem jako přibitá, nečekala jsem to. On se odlepil a odešel zpátky do koupelny s tričkem v ruce.

Došla jsem si tam hned po něm a když jsem se vrátila už sladce spal. Vlasy mu padaly do čela a hrudník se mu nadzvedával s každým nádechem. Něco si tiše brumlal pod vousy, teda, kdyby nějaké měl. Lehla jsem si do postele a jeho tiché oddechování mě uspalo. Ráno mě vzbudilo vrznutí dveří. Doctor vešel s tácem v rukou a úsměvem na tváři.

„Paní Hudsonová ti posílá čaj a sušenky.“ Snídani do postele si nechám líbit.

„Kolik je?“ zeptala jsem se Doctora a přetočila se na bok.

„Osm.“

„Hele, Doctore, víš, včera," začala jsem ze sebe pomalu soukat tu dotěrnou otázku.

„Co bylo včera?“ překvapeně se zeptal, no skvěle, nepamatuje si to a nebo mě zkouší.

„No, jak jsi včera...“ jeho nechápavý výraz mluvil za všechno, „ale nic.“

Nechápavě se na mě podíval a řekl: „Promiň, možná jsem se malinko opil a zapomněl se hlídat, pak už je mi na nic že jsem Pán Času.“

Doufám že to, že lidé v opilosti mluví pravdu je pravda, ačkoli bůhví jak to mají Páni Času. Stejně jsem moc nevěřila v to že by se do mě třeba mohl zamilovat někdo tak skvělý. Tak skvělý, protože on je prostě Doctor, to mluví za všechno.