Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XI~ Bod zlomu

Posvítil na obraz šroubovákem a natáhl ruku. Přišla jsem blíž, chytla jsem se ho a on mi pomohl přes rám obrazu nazpět. Vypadla jsem, a to doslova, na tvrdou zem v TARDIS, ale byla jsem ráda za to, že to byla tvrdá zem. Podal mi ruku a přitáhl si mě blíž.

„Tady tě máme!“ řekl vesele a já ho objala.

„Díky!“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Nemáš za co,“ odvětil. Otřela jsem mu ten olej ze tváře. Vypadal překvapeně, pak, když se vzpamatoval, tleskl dlaněmi o sebe a milý tónem pronesl:

„Pojď!“

Vrátili jsme se zpět do řídící místnosti TARDIS. Doctor zatahal za páčky a TARDIS se lehce otřásla. Za úpění a vrzání přistála. Doctor koukl na displej.

„Tmavý měsíc Pocoton, 25. Století. Pojď. Mělo by tu být hezky,“ vykročili jsme ze dveří a já uviděla zříceninu nějakých staveb.

„Doctore?“ zeptala jsem se, ale on už poskakoval okolo, mával rukama a sonikoval.

„To není v pořádku,“ mrmlal si pod vousy, tedy kdyby nějaké měl.

„Budete upgradováni!“ ozvalo se najednou zezadu. Otočili jsme se a za námi stál kovový robot.

„To ne!“ vykřikl Doctor a strhl mě k zemi tak akorát včas, aby mě netrefil paprsek, který vyšel z ruky toho robota. Doctor se napřímil sáhl do kapsy a vyndal zlatě lesklý plátek kovu. Připleskl ho robotovi na tvář a tím ho zkratoval. Zatáhl mě do boční uličky a začal šmátrat po kapsách.

„Stetoskop, ne! Baterie, ne! Zkumavku taky ne!“ Všechny vyřazené věci mi stohoval v náručí. Nakonec vytáhl několik malých krabiček.

„Co to je?“ zeptala jsem se já nebo spíš ta hromada věcí z Doctorových kapes.

„To jsou... Nevím co to je, nemá to jméno, prostě to bum! Bum! Prásk! Odbouchne cybermana,“ vypadlo z Doctora

„Takže tomu budeme říkat bum-bum-prásk-věcička?“ otázala jsem se ironicky.

„Přesně tak!“ odsouhlasil mi to a podal mi pár těch bum-bum-prásk-věciček. Vyběhl za křikem, který se odkudsi ozval a já jen klopýtala za ním. Vytáhl šroubovák a napřáhl s ním někam dopředu, pak s ním začal otáčet doleva a doprava, jako satelit.

„Tudy!“ vykřikl a běželi jsme dál.

Doběhli jsme k něčemu co vypadalo jako nějaký velký stroj, částečně uzavřený v budově.

„Tady to je, teď mě poslouchej,“ upoutal mou pozornost Doctor „Tohle je jejich základna, pokud chceme zachránit alespoň několik z těch, co tu žijí. Vezmi si tohle,“ vyndal si jednu z těch jeho bum-bum-prásk-věciček „Zmáčkni tenhle čudlík na boku a ránou ho připevni na kyberčlověka. Pak už jen uteč, protože pak už ho to jen bum prásk odbouchne!“ dořekl nadšeně.

„Ok,“ pronesla jsem, ač jsem sotva pochopila co mi říkal. To bude tím, že nejsem Sherlock.

„Takže teď se zbavíme těhle,“ řekl a ukázal na stráže „A dostaneme se do strojovny. Jdeme!“

Vyběhli jsme k robotům. Zmáčkla jsem ten čudlík a doběhla až těsně před něj.

„Budeš,“ to jsem na něj s rozmachem pleskla tu bum-bum-věcičku „Upgradována!“ To už jsem utíkala zpět odkud jsme vyběhli a než se robot stihl napřáhnout už jsem vrazila do Doctora stojícího za rohem. Ozval se výbuch a když jsme se podívali na místo, kde stála stráž. Válelo se tam jen několik spálených cucků.

„Hurá do strojovny!“ zajásal Doctor a vyrazil do dveří. Procházeli jsme ledově chladnými chodbami a já doufala že už tu další cybermani nebudou, překvapivě jsme potkali jen jednoho, ale Doctor byl ve střehu, takže mě ihned strhl s sebou bezpečně daleko, aby mi ten výbuch neublížil.

„Díky!“ poděkovala jsem mu za poklusu. Vešli jsme do dveří. Všude byly počítače, dráty, displeje, klávesnice, disky a bůhví co ještě. Doctor vytáhl šroubovák a začal sonikovat.

„Tady jsi!“ vzkřikl a rozběhl se k takové podlouhlé tyči, kterou si ještě jednou zblízka oskenoval. Přiklekl si k ní a já vedle něj. Otočil se na mě a pravil:

„Beth, teď mě musíš poslechnout. Budu to muset zlomit, je to něco jako jejich mozek. Bude se to bránit, paralyzovat mě, musíš mě to donutit dodělat, za každou cenu. Neboj, nic se mi nestane. Pokud trefím to správné místo.“

„Dobře,“ kývla jsem vyděšeně. Doctor tu věc chytl a začal ji lámat. Ve tváři se mu začala zračit čirá bolest. Lámal však statečně dál, pomalu kvílel, ječel a skuhral bolestí. Přestal už hýbat rukama.

„Doctore, notak,“ povzbudila jsem ho tichounce a on se o kus pohnul. Moc to ale nezabralo. Nechtěla jsem aby trpěl a tak jsem tu tyč chytla a dolomila. Upadla jsem na zem a poslední co si pamatuji je tma.