Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XVIII~ Skoč!

Seděla jsem na podlaze v řídící místnosti a Doctor, který se hrabal v konzoli, mi vyprávěl nějakou starou Gallifreyskou pohádku. Najednou se mi zamotala hlava a procitla jsem, sedíce s Doctorem na okraji útesu.

„Co to probůh je?“ Doctor tam jen tak seděl a koukal do dáli.

„Doctore!“

„No?“ řekl jako čerstvě probuzená vyoraná myš.

„Kde to jsme?“

„Takže, no, teď je tu několik možností, buď TARDIS explodovaly motory a tímhle se nás snaží zachránit, nebo nás někdo, možná něco, přeneslo jinam. A nebo je to jen sen.“

Seděli jsme tam v tichu a kývali nohama spuštěnýma z útesu. Dívali jsme se do dáli, všude kolem nás byly pouze obláčky mlhy a ty mizely ve světelné dálce. Přemýšlela jsem nad tím, co mi řekl, pokud explodovaly motory, pravděpodobně dřív nebo později zemřeme, ale to spíš ne. Pokud nás někdo přenesl, tak nás nečeká nejspíš nic dobrého. A pokud je to sen, tak se stačí jen probudit. To zkusím jako první, probudit se, ale jak? Když žijete ve snu jak se můžete probudit? To nejde ani v obyčejném spánku, natož takhle.

„Takže co budeme dělat?“ zeptala jsem se Doctora s nadějí, že by mohl něco vymyslet.

„Buď tu umřeme nebo je to sen,“ oznámil mi s klidem.

„Já vím, to už jsem taky zjistila...“

„Víš jak se probudit že sna?“ zeptal se, ale když viděl můj výraz, radši rovnou pokračoval.

„Zdálo se ti někdy o tom že padáš?“ tázal se podruhé.

„Zdálo, padala jsem a padala. Překvapivě. Pak jsem se těsně před dopadem probudila.“

„Takže to je to, co máš udělat, skočit.“ konstatoval.

„Doctore? Jsi si jistý?“ optala jsem se pro jistotu ještě jednou.

„Můžeme si být někdy vůbec něčím jisti?“ citoval Doctor Einsteina.

„Takže ty říkáš, že mám skočit. Dobře, skočíme společně, ne?“ vyvodila jsem návrh, Doctor přikývl a oba jsme se postavili.

„Takže,“ začala jsem se loučit, “kdyby náhodou tohle byla realita a my dopadli, ráda jsem tě poznala a každopádně si tohle neber za vinu.“

Usmál se a popošel blíž ke mně a kraji útesu.

„Já tebe taky,“ řekl a objal mě, „A teď už pojď,“ zašeptal mi do ucha a předklonil se, takže jsme oba přepadli přes okraj útesu. Úlekem jsem mu zaryla prsty do zad, což muselo dost bolet, ale on ze sebe nevydal ani hlásku.

„Promiň, to zvládneme,“ řekl a podíval se mi do očí. Padali jsme dlouho, vítr nám vál kolem uší a mě i Doctorovi legračně vlály vlasy.

„Doctore, co když budeme padat donekonečna?“ zeptala jsem se Doctora, na kterém jsem stále visela jako klíště.

„Když budeme, tak budeme, teď už to nic nezmění,“ pronesl, najednou jsem však v mlze uviděla zemi. Přimáčkla jsem se ještě blíž k Doctorovi, ačkoli jsem dobře věděla že mi to nepomůže. Mám takový dojem, že jsem mu zlámala žebra.

„Sbohem,“ rozloučil Doctor a oba jsme zavřeli oči. Čekala jsem dopad, ale ono nic. Čekala jsem ještě chvíli, ale pořád nic. Otevřela jsem oči, ležela jsem na zemi vedle Doctora. Šťouchla jsem ho do ramene.

„Doctore, jsme zpátky v TARDIS!“ oznámila jsem mu, on se obrátil na záda, sedl si a otevřel oči.

„Taky jsi tam byla?“ zeptal se.

„Jo, byla jsem tam s tebou.“