Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXVI~ Knihovražda

„Elis?“ ozval se najednou zvuk, který přehlušil ticho. Doctor mě volal, ale já zůstala zticha, jen ať si mě najde.

„Beth?“ ozval se znovu jeho hlas, tentokrát již blíž. Najednou byly slyšet i rázné kroky jeho polobotek.

„Elisabeth!“ zavolal znovu, „Notak, ozvi se!“

Čím dál, tím hlasitěji byly slyšet jeho došlapy na parketovou podlahu téhle malé katedrály. Už jsem ho viděla na okraji téhle uličky. Procházel dál, ale nehledal mě nahoře, takže si mě nevšímal. Najednou jsem ztratila rovnováhu a rychle jsem se jednou rukou chopila římsy. Kniha mi ale vyklouzla z rukou a padala směrem na okolo procházejícího Doctora.

Přivřela jsem oči a radši nemyslela na to, že kniha to má namířeno zrovna doprostřed Doctorovy hlavy. Najednou se ozvala rána. Otevřela jsem oči a zděšeně jsem se podívala dolů. Kniha ležela na zemi těsně před Doctorem a on se vyjeveně koukal nahoru, směrem na mě.

„Snažíš se mě zabít?“ zeptal se, „Nebo alespoň nechat zregenerovat?“

„Ne, promiň,“ omluvila jsem se mu, on si přisunul žebřík, sebral knížku a začal lézt nahoru.

„Vrátíš ji zpátky prosím?“ poprosil mě, s napřaženou rukou vzhůru, když lezl nahoru za mnou. Opatrně jsem si knížku vzala a zastrčila ji do prázdného místa v polici.

„Proč jsi tady?“ ptal se.

„Protože tu prostě jsem, zlato,“ odpověděla jsem mu trochu jedovatě, „Kdo to byl?“

„Eh, moje žen,“ řekl narovinu a otočil se na mě. Přemýšlela jsem.

„Máš ještě nějakou ženu, nebo snad máš náhradní snoubenku?“

„Ne, poslouchej,“ řekl, „Vzalo si ji moje minulé já, je to dcera mých kamarádů. Udělal jsem to, protože tak jsem zachránil vesmír před kolizí.“

„Chápu, cestuješ časem a prostorem, potkáváš lidi. Určitě už jsi měl víc manželek. Třeba děti, nebo i vnoučata. Nemůžeš mít jen mě. Takže, dobře, nebudu na tebe naštvaná. Klidně si měj žen kolik chceš, když mi slíbíš, že budu jedna z nich.“

Řekla jsem si, že mi to nestojí za to, se s ním zase rozhádat. Je tu už dlouho, déle než si kdo dokáže představit. Mile se na mě usmál, tedy výraz v jeho očích se usmál.

„Susan by se ti  líbila, děkuju, že jsi, však ty víš.“

„Susan?“ tázala jsem se.

„Vnučka. Měla jsi pravdu. Byla úžasná, třeba, víš proč je TARDIS, TARDIS?“ ptal se napůl sám sebe, „To Susan, pojmenovala ji, podle prvních písmen,“ zasnil se trochu do své odpovědi.

„Kam bys chtěla?“ zeptal se a zakýval nohama.

„Co takhle historie, minulost, třeba v devatenáctém století? Pár dní v devatenáctém století! To bude ono!“ prohlásil nadšeně a začal spěchat dolů po žebříku.