Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~VIII~ Píseň

„Woohoo!“ zakřičel a proběhl kolem mě ke dveřím. Pootevřel dveře a usmál se. Popošla jsem za něj a nahlédla mu přes rameno.

„To je krása!“ Za ním se rozprostíral tmavý vesmír se spoustou hvězd a planet, zbarvený do lehkých nádechů růžové, oranžové, žluté a modravé.

„Vítej na kaskádě medúzy!“ prohlásil a otočil se na mě s úsměvem. Podstoupil ode dveří, přišla jsem blíž a podívala se ještě hlouběji pod nás do toho překrásně temného vesmíru.

„To je úžasný! Děkuji.“

„Nemáš zač.“

Nemohla jsem se vynadívat, všechny ty barvy a světla v dokonalé souhře.

„Doctore?“

„Ano?“

„To je celý vesmír tak krásný?“

„Záleží na úhlu pohledu... Kam tě mám vzít teď?“

„Kam chceš!“ usmála jsem se. Přišel ke konzoli a zatáhl za páčku.

„Tak kam nás vezmeš TARDIS?“ zamumlal. Vešla jsem víc dovnitř a zavřela dveře, Doctor zmáčkl nějaké tlačítko a TARDIS se otřásla. Upadla jsem. Když jsem se podívala tak už nade mnou stál Doctor a s širokým úsměvem na tváři mi podával ruku. Chytla jsem se ho.

„Dík!“ Když v tu chvíli se TARDIS zase otřásla a já s Doctorem jsme spadli na jednu hromadu. Se smíchem jsme se posadili a v sedě počkali než TARDIS přistane.

TARDIS lehce dosedla na zem. Než mi to došlo, Doctor už koukal že dveří. Zaklapl dveře.

„Budeš muset jít se mnou.“ vykročila jsem ke dveřím.

„Ne tam, tam!“ ukázal opačným směrem.

„Proč?“

„To zjistíš,“ podíval se na mě a na tváři se mu vylíhl potutelný úsměv. Na nic jsem se radši neptala a šla za ním. Vešli jsme do obrovské místnosti, kde byly všude věšáky s všemožným oblečením, které se také všude válelo.

„Nechceš abych to uklízela, že ne?“ zeptala jsem se ironicky.

„Najdi si tu nějaký kabát.“

Kývla jsem na znamení toho ze jsem pochopila a ponořila se hlouběji do šatníku. Po několika minutách jsem vyšla s obyčejným šedo-černým kabátem v ruce a uviděla znuděně tvářícího se Doctora.

„Jdeme!“ oznámila jsem mu vesele a vyrazila s ním zpět do řídící místnosti.

Vyhlédla jsem že dveří. Všude sníh a zima.

„Aha, už chápu,“ vykročila do sněhu a nandala si kabát. Vyrazili jsme po nějaké pěšině.

„Vítej na planetě Oodů!“ oznámil mi. V tu chvíli se před námi zjevilo stvoření s chapadly místo pusy a jakousi koulí v ruce.

„To je Ood,“ 4ekl Doctor tiše.

„Výborně Doctore, nejvyšší už Vás očekává,“ ozvalo se stvoření s chapadly. Šli jsme za ním až jsme došli k nějakému stanu, Ood nám poodhrnul plachtu a my vkročili. Uslyšela jsem píseň, ale jen uvnitř hlavy, nic nehrálo doopravdy.

„Doctore,“ oslovil jeden z nich. „Posaďte se tu.“

Doctor si sedl na volné místo mezi Oody a skřížil nohy do tureckého sedu. Otočil se na mě a pohledem mi naznačil abych to udělala také. Usadila jsem se a podali jsme si ruce.

V hlavě se mi rozezněla píseň, znovu. Uviděla jsem muže s rozcuchanými vlasy, jak objímá nějakou blondýnku a pak je oba, stáli na pláži a plakali. Stála tam s ním ještě jeho kopie, či co. Najednou jsem uslyšela hlas, říkal, dostaneš se do paralelního vesmíru a potkáš někoho, kdo ti zachrání život. Neptej se koho, najdou si tě. Tvoje vzpomínky na to všechno se ti vrátí, potkáš někoho drahého, který bude stále umírat jen aby tě zachránil. Budeš žít dlouho, ještě dlouho Doctore, déle než jsi tu teď. Vzpomínky se budou pořád vracet, mučit tě, ale ty se nesmíš poddat, jinak zničíš vesmír. To je tvá budoucnost minulost a přítomnost. Pak už tu byla jen píseň a záběr na plačící zrzku, které někdo přikládal prsty na spánky. Najednou píseň utichla a my procitli. Všichni se ohlédli po nejstarším, nedýchal, byl mrtvý.

„Žil jen pro to, aby mi mohl dát tohle poselství,“ pronesl Doctor tiše.

„Pojď, už půjdeme.“ Najednou se všude kolem rozezněla teskná píseň.

„To mu zpívají na rozloučenou,“ zašeptal Doctor a za doprovodu písně jsme se vrátili do TARDIS.