Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXXIII~ Ticho |Vypravěč|

Občas prostě musíš některé věci udělat, protože je to potřeba a většinou se tomu ani nevyhneš. Přesně tohle jí vždycky říkal Mycroft, když byla ještě malá dívenka s copy. Nikdy to nebrala příliš vážně, ale teď jí docházelo, že měl její straší bratr pravdu.

Tiše tam postávala v Doctorově objetí. Pozorovala jeho dlaň, která teď držela tu její, nedokázala si představit, že se toho bude muset vzdát. Cítila jeho dech ve vlasech.

„Doctore?"

„Ano?" ozval se tichounce, aby nenarušil tuhle úžasnou chvíli.

„Ale já budu muset," zašeptala smutně a zaklonila hlavu, aby mu pohlédla do očí. V záplavě té bleděmodré se utápěl smutek. Jen ji tiše pozoroval a přál si, aby nemusela odejít.

Bylo to jako včera, když se na ni jeho zelenavé oči jiskřící životem usmívaly z jiného obličeje a pár pramínků jeho hnědých vlasů mu spadalo do čela. Zestárl, ale jeho vrásky, ač mu dodávaly na vážnosti, byly přesně sedící a když k tomu ještě na jeho tváři přelétl drobný úsměv, Elisabeth se musela usmát také. Ale teď ho jen neslyšně pozorovala a kochala se.

Po její hladké tváři stekla slza. Tohle nemohla být pravda. Vždyť to celé bylo jako pohádka a pohádky takhle přece nekončí, možná se až příliš zasnila a její doopravdový život se začal vytrácet.

Odtrhla se od Doctora, kterému na tvářích pomalu zasychaly vlhké potůčky. Pokud půjde, měla by jít teď. Trhlinka se pomalu zvětšovala a navíc ji děsilo to, co ji čeká. Občas je možná lepší, rozeběhnout se proti zdi, ačkoli víme, že to skončí špatně. Nechtěla se loučit, ale moc dobře věděla, že to dělá pro záchranu všech těch krásných míst kam se mohla podívat. Její život byl víc, než si kdokoli dokáže představit a tohle byl její konec, konec pohádky o Elisabeth Holmesové, která cestovala vesmírem.

Doctor se na ni tázavě zadíval.

„Už půjdu," řekla tichým vyšeptalým hlasem tak, že ji sotva bylo slyšet.

Doctor se natáhl a přitáhla si ji co nejblíž k sobě, lehce přitiskl svoje rty na její. Všechno okolo nich jakoby zmizelo. Doctor nakonec povolil své sevření a Elis se od něj pomalu vzdálila.

Vyšla ke dveřím a naposledy se otočila směrem ke konzoli. Uviděla Doctora, jak jen sklesle postává a po tvářích mu tečou slzy. Ze vzdálenější části místnosti jí jen smutně zamával Jack, který je nechtěl rušit. Smutně se na ně usmála a jemně jim zamávala.

Pomalu natáhla nohu ven, směrem k prasklině, když v tu ucítila, jak ji Doctor chytil za ruku. Naposledy se na něj otočila. Pevně jí držel a usmál se na ni. Chtěl s ní být do poslední chvíle.

Pomalu udělala krok a mizela v temné prasklině. On jí pevně svíral ruku až do chvíle, než se za ní trhlina začala zavírat. V téhle poslední chvíli tekly slzy po tvářích potoky jim oběma. Jack tiše postával stranou a taktéž mu tekly slzy.

Doctor se pustil její ruky a tím se vzdal něčeho tak cenného, že to snad ani nelze nahradit.