Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LI~ Kobka |Vypravěč|

Seděla sama ztichlá v promočené tmavé kobce. Dívala se skrz škvírky mezi prsty na studenou ledovou zem na níž také seděla. Ze stropu v několika místech pravidelně dopadaly na zem kapky, kap, kap, bylo to k zbláznění. Ale to nebyla ta věc, která ji trápila, netrápila ji studená zem, ani nějaké mokro, trápil ji Doctor, trápily ji Moriartyho plány, bůhví co chystá.

Mezitím ve vedlejší chodbě, štrádoval si to černovlasý bledý muž s tmavýma očima po boku svého nejlepšího snipera. Vytáhl klíč a odemkl dveře na pravé straně chodby, které jeho sniper ihned zachytil. Černovlasý se mezitím vydal na protější stranu chodby, kde do terminálu zadal číselný kód. Vešel dovnitř do otevírajících se dveří. Sniper mezitím do dveří vložil svoji kuklu, která ho v tu chvíli plně nahradila a on tak mohl pomoci černovlasému muži. Společně vešli do vestibulu, po jehož okrajích byly všemožné cely a kobky, všechny, až na jednu, prázdné.

V té jedné seděla na zemi dívka a skelným pohledem se dívala do země kousek před sebe. Odemkli zámek její cely, ale s ní to nepohlo ani o milimetřík. Oba muži popošli blíž k ní a chytili ji pod paží. Nemuseli moc zabírat. Téměř sama vstala a bez výrazu v tváři si to kráčela za nimi tam, kam ji vedli i kdyby to byl popravčí špalek. Vyšli z cely následováni vězněnou a přešli chodbu směrem do dveří, které držela otevřené jen sniperova kukla. Za dveřmi se skrývala velká a honosná kancelář. Pozlacené tapety, velký mahagonový stůl s překrásnou židlí, téměř sídlo královo.

Na té židli vlastně sedával král. Král všech zločinů. Oh, zlato, měl bys ho vidět v koruně. Sedával tu jako velký pavouk, pavouk spřádající sítě a polykající své mouchy chycené jednu po druhé. Jedna z nich stála před ním. Tiše a mlčenlivě se dívala přímo před sebe.

„Mluv!“ poručil jí a pohlédl na ni svýma temnýma očima, temnějšíma než jakákoli vražda, kterou dosud svýma vlastníma rukama ukonal. Ona se na něj jen podívala s otázkou v očích.

„Budeš mi sloužit,“ oznámil jí a čekal pobouřenou reakci. Jediné co však vyšlo z jejích úst bylo několik slov, která od ní rozhodně nečekal, možná přeci jen není úplně jako její bratři.

„Ano, pane,“ řekla totiž tiše a nedala na sobě znát žádnou emoci. Je jako její bratři, až na to, že se podřídila.

„Jdeme do kuchyně, uvaříš něco k večeři!“ přikázal a postrčil ji směrem ke dveřím. Elisabeth si vlastně v duchu oddychla, jeho požadavky mohly být horší. Což samozřejmě tušila, že ji také časem potká.