Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~XII~ Ne úplně Londýn

Otevřela jsem oči, nade mnou se klenul strop TARDIS a nějaký oblouk, taky jsem zřela Doctorovu hlavu, koukal se jinam.

„Doctore?" upozornila jsem na sebe tiše. Otočil se na mě a s velkým úsměvem od ucha k uchu mě nadzvedl a objal.

„Bál jsem se, to jsi neměla dělat, mně ty výboje neublížily, protože mám dvě srdce. Ale ty, mohla jsi umřít!" v tváři se mu zračila bolest a zároveň překvapení, vypadal z toho nervózní a ve stresu „Už mi to nedělej. Prosím!" obrátil se na mě s prosbou v očích.

Kývla jsem na něj a on mi pomohl na nohy. Zvedla jsem se z té zvláštní postele, ať už to bylo cokoli.

„Měl bych tě vzít domů," řekl.

„Ne, to je v pořádku."

„Není, ještě by se ti něco stalo a o tebe přijít nechci..." Tiše jsem přikývla. Došli jsme do řídící místnosti a on zatahal za několik páček.

„Vzhůru do Londýna! Několik minut po našem odletu!" křikl a zatahal za nějakou další páčku, TARDIS začala vrzat, skřípat, sténat. Najednou se začala hodně otřásat, víc než kdy předtím.

„To ne!" pronesl Doctor utrápeně.

„Co ne?!"

„TARDIS letí do paralelního vesmíru, vůbec by tam neměla letět, vytvoří tím trhlinku v čase a prostoru. A navíc, nejde zastavit."

Další otřes, pevně jsem se chytla zábradlí, než to začalo cukat. "

„Musím smazat několik místností," řekl si Doctor spíš jen pro sebe. Začal tancovat kolem konzole jak tahal za páčky, táhla a mačkal knoflíky. Najednou to drclo a cuklo, TARDIS přistála. Najednou zhasla skoro všechna světla. Doctor odběhl pod konzoli. Když jsem se mu postavila za záda, uviděla jsem, jak v kleku třímá malé světýlko.

„To je poslední alespoň trochu funkční palivový článek. Budeme muset počkat než se nabije, pokud se mu to podaří..."

„Aha, kde tedy jsme?"

„V paralelním vesmíru," pronesl Doctor posmutněle, ale kdesi v oku, se mu zableskla malá jiskřička naděje.

„Půjdeme ven?" zeptala jsem se.

„Jo pojď!" Pousmál se Doctor a vytáhl mě za ruku z budky takovou rychlostí, že jsem málem upadla.

„To asi není Londýn," řekl Doctor smutně, stáli jsme na rohu nějaké drobné uličky a Doctor sledoval cedulku na domě.

„Proč Londýn?" zajímala jsem se.

„Skoro vždycky když přiletím na Zemi přistanu v Londýně."

„Ve stromkách," napůl vyhláskoval Doctor „kde to asi jsme? Každopádně podle složení a písmenům tohohle jazyka hádám nějaký slovanský, nejspíš češtinu." konstatoval Doctor.

„Česká republika! To znám!" řekla jsem možná až s přílišnou dětskou hrdostí „Učili jsme se to v zeměpisu, leží v Evropě, hlavní město Praha."

Otočila jsem se a Doctor už mizel za rohem. Doběhla jsem ho.

„Jdeme to tu obhlédnout ne?" řekl Doctor a uviděl autobus „Nebo jedeme!"

Vyběhli jsme na bus abychom ho tak tak stihli. Doctor vytáhl psychopapír, který mi pak podal, abychom se propašovali dovnitř. Jak jsme procházeli do vozu musela jsme se zeptat.

„Proč neletíme TARDIS?"

„Tak zaprvé, TARDIS je rozbitá a za druhé nikdy ji neberu do boje."

Postavili jsme se doprostřed toho kruhu , co je v ohybu autobusu. Spolu s námi tam stály ještě dvě dívky, mohlo jim být asi tak třináct. Jedna z nich se hrabala v batohu a ta druhá, ji pozorovala. Ta druhá, pro upřesnění ta ve svetru s broží ve tvaru mývala se otočila.

„Kajko!" šťouchla do té s batohem na zemi.

„No?" řekla ta druhá, tedy první, pro přesnost ta s kratšími vlasy. Tvářila se lehce otráveně, přeci jen to vypadalo, že její kamarádka je v téhle veselé náladě pořád.

„Vidím Doctora," řekla ta mývalová jako by se nechumelilo a narovnala si černé brýle.

„Prdlačky Hybyno, zase si se jen přežrala cukru a máš halušky," prohlásila ta druhá nerušeně a dál hledala něco v batohu.

„Nemám!" vesele se usmála ta s mývalem a šťouchla do ní ještě jednou.

Doctor už ty dvě taky zařazeně pozoroval.

„Á tady to je!" pronesla Kajka a vytáhla mobil. Otočila se na nás a strnula. Promnula si oči, což se přes brýle, jak sama ihned zjistila, dělá špatně.

„Hyby? Tys mi zase dala cukr že jo?" Pravila mírně naštvaně a podezřívavě, ale jen tak na oko.

„Nedala, to co vidíš vidím taky. Doctor a..." Zasekla se, došlo jí, že je pozorujeme.

„Dobré ráno," řekla a nabídla mi ruku „Ráda vás poznávám slečno,"

„Holmesová, těší mě," dodala jsem.

„Tohle je Kajka. Moje spolužačka. Vy asi nejste sestra Sherlocka Holmese co? Jinak, promiňte tu nezdvořilost," řekla slušně, ale bylo na ní vidět, ze jí ta slušnost už leze na nervy.

„Jsem Sherlockova sestra. Tykej mi, Elisabeth. A tohle je Doctor."

Vypadala že jí něco v mozku seplo.

„Já vím, mně říkají Hyby!" podala mi ještě jednou ruku.

Doctora to její 'já vím' probralo a ozval se.

„Jak to víš?"

„Docela dlouhý příběh a my už budeme muset vystupovat," oznámila.

„Kam jdete?" optal se Doctor.

„Se třídou do muzea."

„Jdeme s vámi," rozhodl Doctor a vystoupili jsme. Ty holky mě zaujaly, ta kratkovlasá měla stále překvapený výraz a ta s mývalem ta byla, no, prostě ta s mývalem.