Slečno Holmesová? (CZ WhoLock FF)

~LXXII~ Nejistota

„Elis?" ozval se šeptem jeho nejistý hlas.

Znělo to jako bychom byli daleko od sebe a to, co jsem slyšela, byla jen pouhá ozvěna jeho hlasu, který se poztrácel v nekonečné černočerné tmě, jež nás oddělovala. To všechno i přes to, že jsem téměř visela pevně obemknutá okolo jeho krku. Drobný pramínek, který vytvořila slaná kapička na mé tváři se pomalu zvlhčoval dalšími krůpějemi. Doctor se jemně pokusil osvobodit z mého sevření. Nakonec jsem se ho neochotně pustila. On sám zamířil ke konzoli a stiskl několik tlačítek. Z opačné strany místnosti nás už jen tiše pozoroval Jack se zkroušeným výrazem ve tváři.

Zatáhl za páku a v tu chvíli se zasekl, jako by zkameněl, jako by někdo zastavil čas. Lehce uvolnil ruku z páky, pak jí vrátil zpět nahoru a vší silou se pokusil s ní cuknout. Nešlo to. Čiré zděšení se promítlo kdesi hluboko v jeho očích, daleko za tou chladnou maskou jeho obličeje.

„Co se děje?" zeptala jsem se, ačkoli jsem tušila, co mi poví.

„Nemůžeme odletět."

I přes všechna očekávání mi vyschlo v krku. Tohle nemohla být ta krutá pravda. Ne tady a ne teď, prosím! Nejhorší možné konce se právě staly skutečností. Zlehka jsem vydechla a dál pozorovala Doctora.

„Moment, ale jakto, že ta trhlina se nezavře, vždyť tu předtím nebyla. Objevila se až s tím mimozemšťanem," přerušil tok veškerých mých myšlenek Jack.

„To, že se ta trhlina objevila až teď, je jen jednoduchý jev. Když se skrz ni dostal ten válečník, otevřela se i ta malá prasklinka, co ji tu zanechávala Elisabeth."

Pomalu jsem vykročila směrem k Doctorovi a on se vydal naproti mně. Položila jsem mu dlaně na ramena a pohlédla na jeho obličej. V tu chvíli se slzy spustily proudem dolů po mojich tvářích. Ucítila jsem jen, jak mě Doctor lehce chytil okolo pasu a já odložila hlavu na jeho rameno. Jeho kabát se postupně promáčel, a ani Doctorova maska už nedržela tak pevně jako předtím. Jeho oči vlhly a on jen opatrně shlížel dolů na mě.

„Nemůžu jí přemluvit, teď už neprotestuje, nemůže," odpověděl mi Doctor roztřeseným šeptem na mou nevyřčenou otázku.

„Takže to jinak nejde?"

Doctor jen smutně pokývl hlavou a jedna slza se vydala na cestu jeho vrásčitou tváří. Bylo to naposledy. Naposledy nejen s ním, ale vůbec naposledy, musela jsem. Takový osud nic nezastaví, nedokázala jsem si představit, co se stane potom. Přitáhla jsem si svojeho Doctora ještě blíž k sobě. Pochybuji o tom, že se někdy najde ještě takový doktor, aby spravil ty jizvy, které se vytvořily tímhle loučením. To by dokázal jen on, jenže on už nebude.